Bedekr 16/2016

Kdo trpí nordickou obsesí, s našim nejnovějším Bedekrem si užije. Hned třikrát totiž vyrazíme na sever pro nové rytmy dánského Trentemøllera, norského Moddiho a islandského Sin Fanga. K tomu přihodíme britskou elektroniku Zombyho, lesní desku amerických Okkervil River, folk kanadské superskupiny case / lang / veirs a na závěr se vrátíme domů, abychom si početli ve zhudebněné poezii Dětí mezi reprákama. Tak místo krosny sbalte přehrávače a pojďte si hrát na cestovatele spolu s námi.

Folk patří mezi mé nejoblíbenější žánry, stejně tak jsem fanouškem mnoha kanadských kapel (v čele s The Rural Alberta Advantage), přesto jsem na tvorbu žádné z písničkářek tvořících kanadskou superkapelu case / lang / veirs (Neko Case, k.d. Lang, Laura Veirs) dosud nenarazil, pouze jméno Neko Case mi bylo povědomé. I proto mě po poslechu jejich debutu zaskočilo, jaká jména člověk často dlouhodobě míjí.

Eponymní deska kanadské trojky je klasickým písničkářstvím bez náznaku jakékoli snahy o novátorství či experimentování, což ale v konečném výsledku není nijak na škodu. Na desce nalezneme 14 velmi melodických a přímočarých skladeb (jen jediná z nich přesáhne délku čtyř minut), které uvíznou v hlavě hned při prvním poslechu. Pokud pominu rozvernou hitovku Best Kept Secret, nejvíc se mi líbí melancholická poloha písničkářek: vrchol desky Supermoon či nejkratší song alba Behind the Armory, které evokují tvorbu amerického songwritera Jasona Isbella. Pokud máte rádi klasický folk, deska vás snad nemůže zklamat a navrch objevíte pár písničkářských jmen, jejichž tvorbu stojí za to sledovat. (jz)

Jakkoli se nemůžu zbavit dojmu, že nová deska projektu Dominika Zezuly přišla dříve, než měla, že Dominik Zezula až příliš podlehl tvůrčímu víření na úkor důmyslnějšího cizelování, Haiku je stále na české scéně úkazem. A kdyby si prohodilo pořadí se svým předchůdcem Újezdem, bylo by nejzajímavější českou prvotinou a básnickou sbírkou posledních let v jednom.

Zezulova zhudebněná poezie potěší jak posluchače, tak (hlavně) čtenáře.  Jsou to právě texty, které hrají prim, takže je škoda, že se debata kolem Haiku dosud výrazně točí kolem hudby. Tu totiž, ve vší úctě k Dětem, vnímám jako vedlejší produkt. A nijak mě tedy neirituje, že nosnější syrovou lo-fi kytaru nahradil poněkud patetický, zaměnitelný klavír. Recitálové melodie totiž citlivě hrají díky nefigurativnímu jazzovému cítění Zezulova bratra a občasným kytarovým mlhám Aid Kida roli abstraktního našeptávače nálady, zaplňujícího prostor mezi řádky, a mnohem více tak do popředí tlačí tíhu samotných Zezulových slov.

A že je ta tíha cítit z každého verše. Haiku se opět odehrává ve fatálních zákoutích anonymního sídliště, avšak oproti debutu je zde mnohem více cítit touha z panelákového labyrintu utéct – skrze vzpomínky a pohledy „za obzor“. Lyrický subjekt tentokrát více prožívá, než pozoruje, a jakkoli má empatie a citu pro pozorování skrytých detailů na rozdávání, nikdy nedojde duševního naplnění. Osud průměrné, ztracené sídlištní generace si totiž nevybírá a vhodný protějšek není k nalezení. Předurčená samota je nalajnovaná od první písně (Říkal jsem jí že naše první dítě / nebudem nikdy držet příliš zkrátka / zvládli jsme stvořit svůj svět ve dvou krocích / chtěl jsem ho pojmenovat po dědovi / když jsem ji spatřil živou naposledy / měla už vnoučata ve třetí třídě / popřáli jsme si s láskou hodně štěstí / odešla usnout do rodnýho města) a nerozplyne se ani s prchlivou nadějí na úplném konci, která je posledními verši rozmetána přívalem anonymity (Prý když jsi na dně tak zjeví se ti odhalená / a pak ti prozradí svý příjmení / a na tom místě kde nonstopky dávaj dobrou noc / vyroste další panelák). (tf)

Ačkoli se album Unsongs může tvářit jako Moddiho další běžná řadovka, poetické severské krasosmutnění nečekejte. Norský písničkář se pro tentokrát zpracování svých myšlenek a pocitů zřekl ve prospěch zásadnějšího poselství. Velmi snadno mu lze tedy odpustit, že po hudební stránce se může album zdát trochu nevýrazné. Jeho hlavní přednosti je třeba hledat v textech a hlavně v celkovém konceptu.

Díky souhře všemožných okolností se Moddi totiž pustil do pátrání po skladbách, jejichž autoři byli různými režimy umlčeni, trestně stíháni či uvězněni. Unsongs je tedy výběrem dvanácti písní (a hlavně příběhů), na které by se nemělo zapomenout. Ocitají se tady vedle sebe skladby z různých koutů světa (Chile, Izrael, Laponsko, Libanon, Mexiko, Norsko, Rusko, Vietnam). Moddi je pro univerzálnější srozumitelnost přebásnil do angličtiny, kromě toho jim také dodal menší či větší špetku vlastní hudební interpretace a svého nezaměnitelného projevu.

Skladeb a umělců s podobnými osudy jsou na světě sice tisíce, ale i tenhle „malý“ počin je způsobem, jak leckomu otevřít oči a ukázat cestu. Cestu, která začne kliknutím na stránku projektu, kde najdete příběhy jednotlivých hudebníků a odkazy na originální verze písní. Pak už musí každý pokračovat sám. (hp)

Nová deska Okkervil River Away nevznikala lehce. Poté, co z kapely během dvou let z různých důvodů odešli všichni členové, se frontman Will Sheff ocitl v těžké situaci. Když se pak k profesionálním problémům přidala i smutná událost z osobního života, smrt dědy, pokusil se Sheff najít východisko ze svízelného období v lesích Catskills Mountains v New Yorku. Právě zde se se stylem sobě vlastním pokusil navrátit do svého života ztracený řád – složil album.

Sheffovy songy vždy šustily papírem a připomínaly spíš plnohodnotné povídky s kolikrát až mystickými a pohádkovými metaforami. Away v tomhle ohledu není jiné. Většina z devítí písní má kolem sedmi minut, což je délka odpovídající bloudícím Sheffovým myšlenkám. Slovy nikdy nešetřil. Tématicky se texty nepřekvapivě dotýkají zejména smrti, ale Sheff tvrdí, že jsou stejnou měrou i o znovuzrození. On sám je na Away v roli jakéhosi pozorovatele mezi nebem a zemí.

Hudebně jde z celého alba cítit volnost a improvizace vycházející z nové doprovodné kapely. Už tradičně bohatý zvuk evokuje hřejivost časného podzimu. Hned v úvodním, pomalu gradujícím singlu Okkervil River R.I.P. Sheff pohřbí sebe i kapelu, aby v následujících písních proplouval mlhavými vzpomínkami. Následuje love song Call Yourself Renee, ve kterém Sheff podpořený smyčci vzpomíná „Out in the night the world was right against our skin and it was alright, baby.“ Comes Indiana Through The Smoke je křehká elegie se sténající trubkou a zřejmě nejlepší song na desce, Frontman in Heaven, znějící jako kajícná zpověď, ve vlnách stoupá a klesá. „Do you feel what I feel?“ ptá se. Je na tobě, jak mu odpovíš. (ab)

Sin Fang platí za jeden z nejlepších kompromisů mezi islandským písničkářstvím a tamní nordickou elektronikou. Stálice reykjavícké scény na svém nejnovějším albu nabízí nejucelenější a nejpropracovanější tvorbu, ale zároveň postrádá skutečné „rádiovky“, kterými je typická. Není to utopením se v konceptu, jako spíše dospěním v přímém přenosu, kdy Sin Fang dává poprvé přednost déletrvajícímu účinku před krátkodobým návalem zpěvného refrénu. Pestrá řádka hostů (Jónsi, Sóley a další) z písní přitom nijak neční, a působí tak spíše jako marketingový tah, podporující často diskutovaný mýtus o provázanosti a přátelskosti islandské alternativní muziky.

Ani po několikerém přehrání si nejsem s to vybavit jedinou melodii, a přesto ve mně přetrvává pocit, že Sin Fang natočil svou nejlepší nahrávku. Paradox, jenž podtrhuje druhou větu této recenze. Spaceland je zároveň deskou, která se nejvíce odvrací od atmosféry severské muziky a hledá inspiraci v estetice současného electropopu. Nikoliv ve špatném slova smyslu. (tf)

Trentemøller aneb Interpret, u kterého si nejsem nikdy jistá, jestli jsem napsala jeho jméno správně (větší oříšek už jsou jen Röyksopp), se po třech letech vrátil na výsluní dánské elektro scény s novým albem Fixion.

S jedním okem pootevřeným mi první tóny úvodní písně One eye open připomínají, neznámo proč, legendární píseň mládí mých rodičů – Take My Breath Away. A punc pozdních osmdesátek se nese i po zbytek alba. Styl Anderse Trentemøllera přitom už dávno není tak hýřivý a energický jako v dobách vydání Shades of Marble, v posledních letech opravdu hodně potemněl a zvážněl. Sinus v sobě nese až něco s nádechem velkého strachu. Precizní beat se po celou dobu nevychýlí z pravidelnosti své sinusoidy, několikrát je obohacen o štiplavé tóny, jež nahání husí kůži.

Z temné řady trochu vystupuje následující River In Me, která je skutečnou taneční peckou. Energická nálož je skvělou volbou, pokud potřebujete pozdě večer nabudit mozek k práci, nebo si brzy ráno jít zaběhat do parku. Ovšem s otočením listu tento pozitivní paprsek zaniká a opět se vrací temná strana. My Conviction, nahrána společně se zpěvačkou Marií Fisker, je tajemným přiznáním složeným z jinotajů, které v kombinaci s chladnými syntezátorovými vlnami vytváří masterpiece tohoto alba. Master proplouvá ušima jako klidná hladina vody, která se však v okamžiku zlomí v malou bouři.

Celkový dojem alba je dost smíšený, ale k blížícímu se sychravému podzimu dávám tomuto dánskému mistrovi minimalismu zelenou a nejeden z jeho songů na pár měsíců zakotví v mém playlistu. (kh)

Maskovaný hrdina londýnskej elektronickej scény, ktorý príde na párty a spraví z nej viac než len tuctovú natriasačku. Zombyho však rozhodne nemôžeme vnímať ako chladnokrvného zabávača, pri ktorého sete cítite, ako vám v tele pumpuje adrenalín. Jeden nemenovaný kritik pri recenzii tohto albumu zdôraznil, že jeho tvorba je skôr aperitívom než predjedlom. A skutočne vám táto prestížna elektronika príjemne spláchne chuť po agresívnejších predkrmoch. Hudobník prichádza po troch rokoch od vydania With Love so svojím štvrtým albumom Ultra. Nečakajte veľký apetít, Zomby si vychutnáva tvorenie skôr na koncertoch ako v štúdiu. Úvodná Reflection má síce spočiatku nádych epickosti introdukcií, ale zdanie klame. Jednoduchý rozložený motív akoby chcel gradovať, hoci v skutočnosti v žiadnom momente nevyvrcholí. Zomby sa nikam neponáhľa a atmosféra medzitým hustne. Pustiť na poslucháčov priamočiary rytmus by bolo v tomto prípade radikálnou chybou. Až v šiestej skladbe Glass cítime pulz, groove a basové dunenie. To v časoch, kedy ľudskú myseľ musíte okamžite otupiť, je viac ako len luxusom. Zomby sa vracia ku svojim koreňom, k dubstepu a rave použitých v debute Where Were U in? Žiadna skratkovitosť, ale témy, ktoré okolo seba krúžia, obtierajú sa a sem tam medzi sebou „bojujú“. Tempo nestúpa, napriek tomu vás Zomby vťahuje do deja. Ultra má skôr charakter experimentálneho soundtracku než bežného elektronického počinu. Je poctou analógovému zvuku starých videohier a scény z 90. rokov. (dh)