Bedekr 17/2015 Bedekr 17/2015

Bedekr 17/2015

(Nejspíš) poslední Bedekr tohoto roku je v mnohém specifický. Tentokráte v něm poprvé naleznete jen šest desek, počet recenzí – tedy sedm – ale zůstává. Jak je to možné, ptáte se? Poprvé totiž přinášíme dvojrecenzi na jedno album. I stylově to bude přitažlivě nevyrovnané. Po pěti veskrze komorních písničkářských albech vás na závěr odstřelíme drone metalem. Tak sbalte místo krosny přehrávače a pojďte si hrát na turisty spolu s námi. Alela DianeBenjamin ClementineJames HarriesLemolo, Mr. SillaSunn O))) na vás čekají. 


Alela Diane & Ryan Francesconi – Cold Moon

Americkou písničkářku Alelu Diane jsem poprvé viděl před lety ve Vídni jako support Fleet Foxes (kdy ji za bicími doplnil Josh Tillman aka Father John Misty). A ačkoli Diane pochází z Oregonu, působil na mě její koncert tak trochu seversky – to samé přitom platí i pro její desky. Příjemný atmosférický folk s čistým zpěvem, bohužel mi ale na jejich řadovkách vždy chybělo trochu víc výrazných momentů (jako třeba vynikající skladba The Rifle). Výjimkou není ani poslední nahrávka Cold Moon, která ale i přes jistou monotónnost plyne velmi příjemně (hlavně proto, že obsahuje jen osm písniček) a naštěstí nabízí i několik velmi silných skladeb – singl Shapeless budiž příkladem za všechny. Pokud vás Diane baví, doporučuji i českou písničkářku Moin Moin, jejíž hudba oplývá velmi podobnou, zasněnou atmosférou a se kterou jsme nedávno přinesli Czech it. (jz)


Benjamin Clementine – At Least for Now 

Čerstvý držitel ocenění Mercury Prize, pianista Benjamin Clementine, otevírá svoje debutové album At Least for Now opatrně a odvážně zároveň. Na úvod zvolil hned dvě rozvláčné pětiminutové skladby. Zpívá v nich svým sametově medovým hlubokým hlasem, místy má jeho projev leccos společného i s recitací, některým slovům se dostává nezvyklého důrazu. Poslech příjemný, ale nejsem si úplně jistá, zda bych už tady desku nevypla, pokud bych si dopředu nestanovila, že na ni chci psát recenzi. Ale než docvakám tuhle větu, skladba se naprosto nečekaně zlomí, nabere dramatický směr. Tyto zvraty se pro většinu dalších skladeb stanou klíčovým zdrojem napětí, který nutí se k desce stále vracet.

Třeba London je jeden z výborně vybraných singlů, rozhodně ale necharakterizuje Benjamina v jeho umělecké celistvosti. Podobně jako Nemesis nebo Adios. Skladba je jako duhová kulička, která až po přehrátí celého alba získá všechny svoje odlesky.

Hitovky do éteru, ale taky budování uzavřených osobních světů. Vášnivé dialogy piana a smyčců, ďábelské tempo i konejšivé pohupování. Chvíli klasické písničkářství, chvíli líný doprovod v jazzovém klubu, chvíli rozervaná osobní zpověď. Benjamine Clementine není jednoduchý poslech. A možná ani není na poslech v kuse. Důležité je jedno – At Least for Now není deska, kterou budete poslouchat kvůli sobě. At Least for Now musíte poslouchat jedině kvůli Benjaminovi a tancovat tak, jak on píská. (hp)


James Harries – Until the Sky Bends Down

Písničkář James Harries je jeden z těch, pro něž je vydání alba jen prvním krokem. Klíčový je hlavně kontakt s publikem (ten se odehrává na mnoha koncertech spíš komornějšího charakteru). Tím pádem by směrodatnější než recenze byla samozřejmě koncertní reportáž, ale přece…

Nová deska je docela překvapením. Na polovině alba zpívá James s orchestrem v zádech, což pro ty, kteří ho znají spíš jako autora intimních lo-fi desek nahraných v kostele nebo na mobilní telefon, může být překvapením docela těžko zkousnutelným. Ale i těch obvyklých tichých skladeb, různých pozastavení nad malými i velkými věcmi v životě, je tam taky dost. Tentokrát nicméně chybí něco hravého, rozpustilého, takže se deska malinko táhne. A zlé jazyky to může svádět k tomu, že Harriesovi přišívají víc sladkosti a romantiky, než je třeba.

Je ale pravda, že kdybych chtěla někomu Jamesovu tvorbu představit, spíše než po Until the Sky Bends Down sáhnu po Voice Memos nebo Growing Pains. Praskání dřevěné kostelní podlahy mi sedělo jaksi víc. A myslím, že sedí víc i Jamesovi. Rozmáchlé písně první poloviny desky působí trochu odosobněně, jako by mu ubíraly na jeho exkluzivitě, činily ho průměrnějším. Ale nechť je konečným verdiktem živé znění alba, ne tento text. (hp)


Lemolo – Red Right Return

Člověk musí žít i malými deskami. Těmi nenápadnými, které se nejspíš neobjeví v žádném výročním žebříčku, ale i přes jejich obyčejnost si nemůžete pomoci a točíte je stále dokola. Těmi, které mají to cosi, co se těžko vyjadřuje slovy. Dreampopovou křehotinku Lemolo sleduji již od debutu, po kterém to s ní vypadalo nahnutě. Uplynuly však tři roky a je zpět. Red Right Return pokračuje v zaběhlém rukopisu, jen místy s nepatrně košatějšími aranžemi. Opět zde máme krasosmutnění v houpavých melodiích, které vždy po pár vteřinách písně naleznou svůj leitmotiv a pak jej „jen“ opakují a opakují, obmotávají, podmaňují. Lemolo si přitom vystačí s minimem prostředků. Pár repetovaných klavírních taktů nebo jednoduchých kytarových riffů (jen málokdy společně), rázná, a přitom rozvážná štymující rytmika bicích, sem tam střídmá smyčcová nebo syntezátorová kudrlinka a plačtivý hlas nad tím vším, dávkující do náznaků a symbolů osekané vjemy duše ženy, která je ztracenou romantičkou. Balady a romance, které nepropadají patosu a drží se komorní atmosféry, prosté písničky o lásce, které nikdy nezkřiví uši svou přecukrovaností. (tf)


Mr. Silla – Mr. Silla

Letošní Iceland Airwaves už jsou nějakou dobu minulostí, ale rezonují ve mně stále. Mr. Silla, za mužským přídomkem se schovávající divoženka Sigurlaug Gísladóttir, si mě získala na jedné z off-venue a její křehký laptop pop, čas od času si vypomáhající nepatrným kytarovým vybrnkáváním, si od té doby dávkuji měrou vrchovatou. Je to další z těch „malých desek“, které si člověka získají opravdovostí, atmosférou, ani neví jak. Signifikantní křehká severská melancholie, kterou umí vytvářet snad jen Islanďané, zde dýchá z každé smyčky, z každého klavírního samplu, z každé roztříštěné ozvěny. Tiché, rozvláčné, noční, zamlžené, uklidňující, někdy srdceryvné a civilní, jindy o něco více magické, svůdné, snové – takové jsou skladby a nálady, kterými si projdete. Mr. Silla ztrápeně provází svým falzetem, sálá z ní trocha naivního ženství, které je ale současně ošlehané studenými islandskými větry. Růžové brýle napůl sundané. Nalézt mír a klid v temných stránkách vztahu, to je to, za čím Mr. Silla kráčí, s čímž skrze tesknou subtilní elektroniku zápasí. A snad i vítězí, poslední skladba je totiž nečekaně optimistická, hřejivá (byť stále jen v kontextu dané desky). V ulicích Reykjavíku se momentálně šeptá, že silnější tuzemský počin letos nevyšel. Co do atmosféry se dá souhlasit. (tf)


Dvojí pohled: Sunn O))) – Kannon

Sunn O))) patria k jednej z najzvláštnejších skupín. Disonancia týchto drone metalových mníchov dosiahla určitý komerčný úspech a dávno prekročila tieň avantgardnej hudby. Projekt gitaristu Stephen O'Malleyho a basgitaristu Greg Andersona je prešpekulovaný: masívne basové linky, tajomnosť a mrazivá živá prezentácia. Táto kombinácia ľudí šokuje a aspoň na chvíľku ich dokáže vytrhnúť z apatie a nezáujmu. No môže to stačiť? Možnou ambíciou siedmej dosky Kannon je rozšírenie potenciálnej skupiny poslucháčov tým, ako hudobníci nahradili vertikálny smer lineárnosťou, cez ktorú je predsa len poslucháč schopnejší „prečítať“ túto tvorbu. Našťastie si Sun O))) naďalej ponechávajú pre nich typickú mystickú esenciu a nedostupnosť. K trieštivému zvuku basgitary a gitary sa pridáva vokálny cantus firmus Attilu Csiharu z kultového Mayhemu. V štyroch nových skladbách zaplavujú vibrácie poslucháča adagiovým krokom a pomalé tempo sa tak popri harmónii stáva najdôležitejším formotvorným činiteľom samotného zvuku. V tomto aspekte najviac počuť inšpiráciu Phila Nibblocka či Iannis Xenakisa a je pravdou, že že Sun O))) sú bližšie k skladateľom minimalizmu, než k black metalovému ambientu. Album je venovaný budhistickej bohyni milosrdenstva, čo opäť dokazuje záujem hudobníkov o náboženský schematizmus. (dh)

Hudba amerického metalového dua Sunn O))), jakkoliv strukturálně jednoduchá, je cokoliv, jen ne jednoduše stravitelná. Obsáhlost jejich zvuku protéká skrze vrstvené nuance, jež vyžadují pozorný poslech. Rytmus, melodii a harmonii tak můžete rovnou vyhodit z okna a nahradit je systémem postaveným na texturované a spletité estetice.

Ve výše nastíněném smyslu pak ovšem Kannon, jejich první nekolaborativní deska od vydání Monoliths & Dimensions v roce 2009, vyčnívá jako snadno rozpoznatelné album. Možná i díky předešlené spolupráci se Scottem Walkerem (Soused, 2014) a Ulverem (Terrestrials, 2014) se hudba dvojice Stephen O’Malley a Greg Anderson posunula trochu jinam. Je zde patrný ústup abstrakci a subjektivitě, místo toho zde projektují mnohem jasnější a ostřejší obraz blížící se „metalu“. Zároveň víc než kdy předtím míří ke spiritualitě a liturgickým mantrám (samozřejmě svébytně pokrouceným a zastřeným). Patrné je to zejména ve skladbě Kannon I, umocněné pomalým, nesrozumitelným a vibrujícím bručením Attily Csihara (Mayhem Tormentor), připomínajícím jak blackmetalový skřek, tak tibetský hrdelní zpěv, zatímco v dáli abstraktně skučí kytara, jež má k obvyklé hlukové stěně daleko. Připočtěte narušené, obrušující synťáky a máte éterickou skladbu jak (posvátná) kráva.

Jako celek je Kannon relativně minimalistickým zápisem v galerii jejich předchozích děl. Chybí zde předešlá rozsáhlost a pohlcující síla. Deska má pouhých 33 minut a je z ní cítit jisté zaměření se na jedno téma, což následně budí dojem spíše umělecké performance než čistě hudební nahrávky.

Jakkoliv „jiný“ Kannon je, rozhodně se nejedná o nejpřístupnější či nejexperimentálnější počin z dílny Sunn O))) a nikoho nového se jim s ním k drone-doomovému náboženství zkonvertovat nepodaří. Nicméně ať už se rozhodneme vnímat album jako meditační nádobu, transcendentální transport, konfrontaci či rozklad, stále jde o něco pro fanoušky žánru povinného. (fh)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.