Bedekr 6/2015 Bedekr 6/2015

Bedekr 6/2015

S každým Bedekrem jsme se dosud vydali do zemí, kde jsme předtím nebyli. A tradici dodržujeme i tentokrát. Náš hudební cestopis rozšíříme o Estonsko, k tomu přidáme hudbě zaslíbený Island, jednu pravidelnou tuzemskou zastávku a porci muziky z USA. Tak pojďte s námi. Místo krosny sbalte přehrávače a žhavte sluchátka. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto prolétneme z Čech až na konec světa. Tentokrát se podíváme na zoubek Big Noble, Ingrid Lukas, Iron & Wineovi, Luno, Other Lives, Sóley a Ty Segallovi.


Big Noble – First Light

Big Noble – First Light Big Noble – First Light

Dan Kessler si na čas odskočil z Interpol a svou ztrápenou kytaru nechal rozeznít v instrumentálním projektu Big Noble. V něm se Kessler spojil s elektronickým producentem Josephem Fraiolim a dohromady upletli ambientní fluidní čeření, které se utápí v orchestrálních, varhanních ozvěnách. Charakteristická Kesslerova kytara je i zde rozpoznatelná na první poslech, v novém prostředí rozbředlých syntezátorů, elektronických kudrlinek a ruchů ulice však mění svůj efekt a místo naléhavosti šíří ze strun čas zastavující kontemplaci. Každá skladba na First Light stojí i přes vzájemnou atmosférickou podobnost sama za sebe, každá uzavírá svůj vlastní neurčitý příběh. Celé to vlastně zní jako jeden ambientní relaxační soundtrack, který ke svému plnému dokreslení potřebuje sled obrazů, asociací. Big Noble si toho jsou nejspíš vědomi, a proto již k šesti skladbám z deseti přidali vizuální doprovod (přičemž lze počítat s tím, že se videoklipu brzy dočkají i zbylé čtyři kompozice).

Nevím, čím je First Light výjimečné, a nepochybným faktem je, že jen tento rok jsem slyšel nesčetněkrát lepší ambientní elektroniku, přesto má v sobě celá deska jakési podprahové kouzlo, skrytou přitažlivost, díky které se k ní, především po nocích a osamělém zírání z okna v dopravních prostředcích, rád vracím. (tf)


Ingrid Lukas – Demimonde

Ingrid Lukas – Demimonde Ingrid Lukas – Demimonde

Estonsko je místo, které plodí podmanivé a neotřelé hudební múzy, jimž následně poskytne křídla a vypustí je do světa. Je to příklad elektronické experimentátorky Ingy Copeland nebo právě Ingrid Lukas, písničkářky usadivší se ve Švýcarsku. Ingrid ani v zemi helvétského kříže na svou rodnou hroudu na pobřeží Finského zálivu nezapomněla, což dokazuje na svém třetím albu Demimonde. Vytváří na něm červí díru, spojnici napříč stoletími, a propojuje moderní urbanistické beaty se starobylou tradicí mystických estonských zpěvů zvaných regilaul. Hlavní tematickou roli hraje antikou vytyčená pětice živlů a jejich vzájemné prostupování, tu a tam se v mlze ukážou i mytologická stvoření. Tolik oblíbená škatulka inteligentní pop padne Ingrid Lukas jako ušitá, svým hudebním projevem, nakřáplým kňourajícím hlasem a propojením poskrovné elektroniky, klavíru a smyčců, pak může mnohým asociovat norskou najádu Jenny Hval. (tf)


Iron & Wine – Archive Series Volume No. 1

Iron & Wine – Archive Series Volume No. 1 Iron & Wine – Archive Series Volume No. 1

Ve chvíli, kdy velká část fanoušků folkového barda Sama Beama zoufale volá po jeho návratu ke kořenům, tedy k „obyčejným“ písničkám s jednoduchým aranžmá, splňuje čtyřicetiletý hudebník z části jejich přání. Vydává první archivy, tedy dosud nezveřejněné skladby, které se nevešly na jeho předcházející počiny. Ty první jsou z debutové nahrávky The Creek Drank the Cradle.

Jedná se o porci šestnácti skladeb a kvalita opravdu překvapí – mnohé z písní totiž ty z debutu předčí. Třeba hned úvodní Slow Black River by se na řadové desce opravdu vyjímala, ačkoli nezařazení na debut je možná logické – až příliš totiž melodií připomíná nejsilnější skladbu Upward Over the Mountain. Archive Series nejsou nahrávkou nezapomenutelnou, nesmíme zapomínat, že to jsou v prvé řadě stále „jen“ rarity. Dle mého jsou ale tou nejlepší nahrávkou, kterou si mohli fanoušci Beamovy starší tvorby přát. Nejedná se o žádnou vatu, a není to na druhou stranu ani „nucený“ přestup ke starému aranžmá, který by byl pouze laciným gestem k fanouškům, kteří nejsou schopni vstřebat Beamovu současnou experimentální tvorbu. Je to zkrátka starý materiál, zároveň ale svým způsobem nový. Žádné kompromisy.

Deska ve mne nejvíce vzbuzuje chuť navrátit se k debutu a „přeskládat“ si jej dle vlastní chuti: Two Hungry Blackbirds, Beyond the Fence, Slow Black River, Eden, Halfway to Richmond, ... – opravdu velká porce „áčkových“ písniček. Takové desce by žádná jiná z katalogu Iron & Wine už konkurovat nedokázala. Pokud i další raritky budou této kvality, máme se na co těšit. (jz)


Luno – Close to Silence

Luno – Close to Silence Luno – Close to Silence

To už je úděl hudebního publicisty, že z různých důvodů, ne cíleně a ne úplně vlastní vinou některé hudebníky prostě míjí. Luno pro mě vždycky byli elektropopovou kapelou kvalitního, ale spíš kulisovitého charakteru. Potkání akustické desky Close to Silence v tomto ohledu leccos mění.

Na první poslech může znít album trochu unyle a jednolitě, což podporuje i docela dlouhá stopáž (nutno ovšem vzít v úvahu, že jde o album výběrové, ne regulérní řadovku). Vyplatí se ale věnovat mu víc času. V šestnáctce skladeb není jediný rušivý zvuk, všemu vládne naléhavé piano a křišťálově průzračný hlas Emy Brabcové. Z nenápadných poupat se postupně rozvíjejí úchvatné květy v desítkách pastelových odstínů.

Akustické nahrávky většinou bývají experimentem, snahou ukázat kapelu v jiném, často netušeném světle. V případě Luno se zdá, jako by právě tato poloha byla primární, nejpřirozenější. Naopak dřívější tvorba působí v kontextu Close to Silence spíše jako velice nápaditě zvládnutý remix. Seznámit se s Luno takhle „naruby“ je povznášející zážitek. (hp)


Other Lives – Rituals

Oklahomská indie rocková/folková trojice Other Lives vydala třetí album teprve před týdnem. O svém „dítku“ muzikanti říkají, že každý zvuk na něm má konkrétní důvod a smysl, uvažují dokonce o jakési multidimenzionalitě. A není to jen fráze, Rituals je skutečně deska mnohovrstevnatá, která si zaslouží soustředěný a ničím nerušený poslech (ideální je tak druhá hodina v noci, vyzkoušeno, pozn. red.). Kytary, bicí, klavír, housle, trumpeta a dvojhlasy se navzájem splétají a nechávají posluchače, aby si je rozpletl podle svého, aby se soustředil na to, co je pro něj z tvorby Other Lives nejdůležitější. Na prostoru čtyřiapadesáti minut se odvíjí příběhy různých nálad, vévodí jim skladby spíš pomalejšího charakteru a díky typickému táhlému projevu Jesse Tabishe je to, jako byste se brodili... třeba obrovským jezerem plným medu a hrozně by se vám z něho (logicky) nechtělo ven. (hp)


Sóley – Ask The Deep

Sóley – Ask the Deep Sóley – Ask the Deep

Kdybychom si udělali frekvenčí slovník všech zpráv, které jsme kdy o Sóley napsali, slovo divoženka by nejspíš bylo dosti v popředí. Islandská písničkářka jako by vyslyšela a po čtyřleté odmlce a loňském mrazivém střípku v podobě klavírního EP Krómantík se v pravou divoženku proměnila. Na Ask The Deep totiž láká do temného lesního světa, do světa snů, nočních můr, fantazií a přeludů, podivných bytostí. Často v něm naráží na ďábla v mnoha podobách, a když si k tomu přidáme poměrně přímočarou, jen to nejdůležitější zmiňující, dialogickou slovní poetiku, můžeme Sóley zařadit po bok finské hrobnice Mirel Wagner. Na rozdíl od ní je však Sóley stále hudebně křehká, subtilní, tak jako jsme tomu byli zvyklí u její prvotiny We Sink. Přibylo sice trochu elektronického pokusnictví a nepatrného rockového feelingu, přesto však zůstala romantická, tklivá, snivá. Člověk tak před všemi jednookými ďasy a personifikovanými strachy nemá potřebu utíkat, ba právě naopak – Sóley má nesmírný cit pro melodii a lehko se jí propadá. (tf)


Ty Segall – Mr. Face

Ty Segall – Mr. Face Ty Segall – Mr. Face

Když rozevřu diskografii amerického muzikanta Ty Segalla, rozzáří se mi oči. Během posledních osmi let vydal nějakých třináct desek a k tomu nějakých osm dalších épéček. A přesně to mám rád. Argument „vždyť to nikdo nemůže slyšet celé“ je zde naprosto bezpředmětný. To totiž ani nikdo poslouchat vše nemusí, s tím Ty Segall ani (doufám) nepočítá. Když totiž dáváte ven takové kvantum hudby, jste si nejspíš vědomi toho, že každá deska se dostane k lidem jiným a jen ti největší fanoušci si stačí poslechnout třeba... 60 až 70 % vašeho materiálu.

Já o Ty Segallovi vím od dob, kdy vydal oceňovanou desku Slaughterhouse, nejvíce jsem ho však (v médiích) zaznamenal loni, kdy zabodoval s nahrávkou Manipulator. Poprvé jsem si některou z jeho desek ale poslechl až letos, a to čtyřpísňové EP Mr. Face. Prý to zní podobně jako jeho předešlé desky, žádný progres. Bylo by ale přece naivní chtít viditelný posun na každé nahrávce po někom, kdo jich sype několik ročně...

Mr. Face mi připomíná jiné čtyřpísňové EP, které jsem před lety slyšel. Folkové The Sundown Song od bokovky Bryce Dessnera (The National) Clogs. Čtyři skladby, které vás naplní pozitivními, lehce nostalgickými pocity. Nejsou to žádné „hitovky“, které byste točili dokola, ale jako celek fungují výborně, žádná kolekce do sebe nezapadajících písniček, které se nikam jinam nevešly.

A jestli si díky tomu poslechnu i předešlé desky Ty Segalla? Samozřejmě, že ne. Ale když v budoucnu na nějakou natrefím, jako se to stalo s Mr. Face, rád se do Segallovy „nekonečné“ tvorby zase na chvíli ponořím. (jz)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 5/2015 Bedekr 7/2015 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.