Blíží se desátý ročník festivalu Banát, největší české hudební akce v zahraničí, na kterou se návštěvníci každoročně dopravují nejdelší vlakovou soupravou. Kvůli pandemii proběhl loňský ročník výjimečně u nás v Rychlebských horách, letos se ovšem v termínu 17.–23. srpna kompletně vrací zpátky do rumunského Banátu – konkrétně do vesnice Eibentál, kde sídlí česká komunita s dvousetletou historií.
Nejen festivalem, ale dlouhodobou péčí o místní lokalitu, se tu snaží pomáhat dva Češi – Štěpán Slaný a Jan Duben spolu s banátským krajanem Tibi Pospíšilem. Jejich cílem je, aby byla komunita v Eibentálu soběstačná, podařilo se zachovat její tradiční ráz a mladí lidé zde měli důvod zůstávat. S pořadateli jsme mluvili už v začátcích jejich snažení před pěti lety. Jak se celá akce za tu dobu proměnila, co se v Banátu zadařilo a také o důsledcích pandemie jsme si opět povídali se Štěpánem Slaným.
Slavíte jubileum, bude se letošní ročník nějak lišit? Jistě bude ovlivněn událostmi posledního roku a půl, ale chystáte také nějakou organizátorskou specialitu?
Plánovali jsme, že to bude jiné, chtěli jsme si to víc užít, ale nakonec je to spíš trápení. Pandemie zamíchala i s letošní sezónou a přesto, že je Evropa průjezdná, spoustu lidí se ještě neodvažuje cestovat. Loni jsme nabrali velkou finanční ztrátu, proto je pro nás letošek taková ekonomická rovnice a není to úplně jednoduché období, bojujeme o přežití.
V našem posledním rozhovoru z roku 2016 jste říkali, že chcete mít akci, která bude sbližovat a zprostředkovávat setkávání a za pár let se ukáže, jak se to daří.
Na to jsme docela pyšní, máme uměle stanovený limit na 1300–1400 účastníků z Česka a ačkoliv bychom ho v minulých letech snadno překročili, tak to dělat nechceme. Kdybychom tu vesnici nafoukli, otočilo by se to proti místním, proti nám a vlastně i proti kapelám a fanouškům, už by tam nebyla tak příjemná atmosféra. Pro místní z Eibentálu je to z 99% akce roku a těší se na ni. Mám radost, že jsme nepodlehli pábení, když jsme z toho mohli udělat větší komerční akci a prodat se sponzorům.
Jsou v Banátu další organizace, se kterými spolupracujete? Posledně jste mluvili o nefunkční spolupráci s Českými centry, změnilo se něco?
Česká centra a celkově ambasáda v Bukurešti, to je politika – každý úředník má omezenou životnost asi čtyři nebo pět let. Teď tam přišlo úplně nové vedení a jsme zase v dobrém stavu, cítíme, že se dokážeme navzájem podporovat.
V dnešní době, co se týká českých skupin, které spolu zvládají spolupracovat – je to pár lidí, hlavně Člověk v tísni a my. Ivo Dokoupil, který zastupuje právě Člověka v tísni, to je jen jedna osoba – má zkušenosti a pomalejší postup – a vedle něj představujeme my ten mladší drive. Taky Tomáš Petříček, který byl odejit z ministerstva zahraničí, nám pomohl tenhle projekt na pomoc české oblasti v Rumunsku a Srbsku nastartovat, takže věci se dějí.
Štěpán Slaný (uprostřed)foto: archiv pořadatele
Na začátku to bylo tak, že kdo chce hrát a jet, tak jede, to byly první dva ročníky. Neuvěřitelně nám pomohla účast Ondry Ježka – ten zastupuje takovou pražskou alternativu, má nahrávací studio a za ním jako za producentem jde spoustu kapel, včetně větších jako třeba Zrní. Dramaturgická spolupráce s Ondrou je ideální kombinace – kdybychom to nechali celé na něm, bude to hodně temné a alternativní a nebude to všechny lidi bavit – my se vedle něj snažíme prosadit, aby to bylo trošku populárnější. Ale hledáme kompromis, spousta kapel se nám hlásí a vzhledem k tomu, že máme omezenou kapacitu, není potřeba tam recyklovat obvyklý line-up z velkých českých festivalů.
Máme problém jen s tím, že je Banát tak domácký a rodinný. Trávíte šest nocí na hromádce spolu. S mnoha kapelami máme díky tomu hodně přátelské vazby. Pak je těžké je nebrat, některé už ani nemažeme z programu, to je takové poděkování, že s námi vydrží a pomáhají nám i jinak. Když dáváme s Ondrou dohromady line-up, řekneme si, že vezmeme třeba 25 kapel a nakonec se zastavíme na šestatřiceti jako letos. Některým během festivalu utíkají kšefty v Česku, to je vždycky nevýhoda, ale myslím, že pár z nich jsme i pomohli. Podařilo se nám trochu jim nastartovat kariéru a udělat si tu zajímavé publikum, které za nimi teď jezdí na koncerty. Příkladem je třeba Vasilův Rubáš nebo dříve David Stypka.
Jaké je mezinárodní publikum v Banátu, cílíte i na rumunské posluchače?
Český Banát je z 99 % závislý na české klientele. Když vypadli čeští turisté – do Eibentálu přijelo v roce 2020 tisíc turistů z Česka, to je tragédie – poučili jsme se, že nemůžeme spoléhat jen na Čechy a že ta oblast má minimálně potenciál oslovit i Rumuny. Loni začali Banát objevovat a my museli trochu přenastavit náš přístup a systém. Na festival sice jezdí nějaké mladé party z Bukurešti, které už známe, ale i cenovou politiku jsme nastavili tak, že vstup bez dopravy není úplně výhodný. Eibentál je jednosměrka, jedna dlouhá ulice a kolem baráčky, není tam moc možnost odstavného stání. Kdyby přijelo 500 aut, tak se vesnice ucpe a bude to k ničemu.
Pro Rumuny spíš vymýšlíme jiné akce v Eibentálu, aby to na ně bylo zaměřené. Tady bychom taky museli trochu přizpůsobit line-up, pozvat i rumunské vystupující a ti by asi nechápali, proč by měli hrát zadarmo na podporu české komunity. České kapely hrají bez nároku na honorář, za dopravu, spí tam ve stanu, což rumunským kapelám asi nevysvětlíme.
Na stránkách píšete, že chcete trochu přeuspořádat festival tak, aby to vedlo k ještě větší spolupráci s místními. Jak to plánujete udělat?My jsme to dřív roztáhli nad Eibentál, kde je ještě hornická vesnička a byly tam antracitové doly, vypadalo to jako ideální prostor. Ale pak jsme rostli a začali se mezi nás vměšovat různí cizí prodejci. Zjistili jsme, že ty eibentálské omezujeme tím, jak se festival z vesnice, kde je pouze přes den, večer přesune nahoru. Proto jsme se rozhodli, že stáhneme všechno do Eibentálu, našli jsme tam prostory a teď je předěláváme. Bude to centralizovanější a určené pro krajany – budou si tak moci lépe generovat příjem po celou dobu festivalu, a zároveň zamezíme infiltraci těch zvláštních rumunských prodejců, co se na nás snaží profitovat.
Bude to organizačně jednodušší a lepší i pro návštěvníky, protože všechno bude v docházkové vzdálenosti. Přeběhnout z jedné stage na druhou nebo od Medvěda na hlavní pódia bude otázka pěti minut.
K cestování vlakem – z doslechu vím, že jsou lidé, kteří se na cestu vyloženě těší a naopak ti, pro něž představuje spíš tu úmornou část zážitku. Snažíte jízdu vlakem zpohodlnit a přizpůsobit cestujícím?
To je samozřejmě těžké, je to asi nejnáročnější český festival a cesta to ještě umocňuje. Je to vlak, máme tam za příplatek i lůžkovou část, každopádně si uvědomujeme, že to není pohodlné. Získáváme třeba zpětnou vazbu od návštěvníků, jak byl festival skvělý, ale další rok si dají pauzu, už jen kvůli tomu cestování. Na to není recept, můžeme plnit vlak do podoby, kdy tam budou všichni ležet. Je tam ale i to festivalové jádro, které by uvítalo otevřené vagóny, kde bude sedět 80 lidí a bude se hrát celou noc. Takže se snažíme, aby si každý mohl najít to svoje.
Letos kvůli covidu nabízíte platbu vstupenky ze zálohy. Chcete tuto možnost udržet do budoucna?
Nechceme, má to dvě strany mince. Po loňské zkušenosti, kdy byla akce zrušená a přemístěná na Jesenicko, jsme si chtěli udělat únikovou cestu, aby se lidé nemuseli letos rušení bát. Ale myslíme si, že ta cena není zas tak vysoká.
Samozřejmě máme hodně fanoušků z řad studentů a lidí, co sotva začali pracovat a dát 5 200 korun za festival je pro ně dost, je ale nutné pracovat s položkou dopravy. V dnešní době, když se chcete vlakem dostat do Oršavy a zpátky a ještě do Eibentálu, tak to stojí tři a půl tisíce korun a když tohle odečtete, cena za lístek na festival není nijak enormní.
Největší ztrátu jsme utrpěli loni, kdy byl Banát v podstatě vyprodaný. Peníze neustále točíme a tou dobou už jsme část výdělku použili. Projekt v Eibentálu rozjíždíme komplexně a veškerý zisk se snažíme vracet zpátky, chceme postavit manufakturu, máme 18 zaměstnanců, koupili jsme popelářské auto, zavedli tříděný odpad. Loni jsme se kvůli zrušení dostali do sekery asi dva a půl milionu.
Odjezd z Oršavyfoto: Zdeněk Adler
Paradoxně, přesun do Česka nebyl z hlediska organizace pro nás vůbec jednoduchý. V Eibentále to máme osahané, je tam tým lidí a zapojuje se více méně celá vesnice. Už víme, jak tam postavit několik stagí, aby byly dobře pokryté elektřinou a nevyhazovalo nám to rychlovarné konvice. Nemusíme mít už člověka, který stojí u rozvaděče s vidličkou a nahazuje proud – to se nám taky stávalo. Když jsme přišli do Rychlebských hor, byl to hodně punk. Že bychom si odtamtud nesli zkušenosti, to ani ne, spíš se těšíme zpátky do Eibentálu, kde to zase bude všechno fungovat. Ale nechtěli jsme ztratit kontinuitu a proto jsme si vybrali Račí údolí – možná se tam vrátíme třeba v rámci jiné akce.
Jaké máte vyhlídky do budoucna, daří se vám plnit představy, se kterými jste začínali?
Chtěli bychom naše snahy minimálně udržet tak, jak jsme je měli rozjeté v roce 2019. Festival je pro nás takovou špičkou ledovce, je nejvíc vnímaný v Česku, ale pro nás je asi důležitější, co se stane s místní komunitou.
Akce může fungovat deset let, ale pak to bude k ničemu, když v Eibentálu nebudou krajani, protože tam nebude práce. Navíc v Rumunsku vládne doba železobetonová – co se vybetonuje, to je čisté, plastové okno těsní nejlépe a podobné věci, které nás budou třeba v budoucnu mrzet. Díky ztrátě architektury vesnice nebudou tak ryzí, jak by mohly být.
Banát je spíš propagační projekt toho, že tu existuje něco tak živého jako je tahle komunita na rozhraní Rumunska a Srbska s dvousetletou historií a myslím si, že je to třeba věc hodná seznamu UNESCO, co se bude ale hrozně špatně prosazovat. Potřebujeme tam nastavit systém a k tomu je nutná i pomoc české vlády, která by se k tomu měla konečně postavit čelem. Festival je fajn, ale ta hlavní výzva nás čeká někde úplně jinde.
Festival Banát, Eibentál (RO), 17.–23. 8. 21
