Floex a Tom Hodge v létě vydali konceptuální album A Portrait of John Doe. Před rokem jej v předpremiéře uvedli se symfonickým orchestrem, nyní jim bude vytvářet hvězdnou oblohu. Turné k albu právě začalo v Bratislavě, vyvrcholí křtem 11. listopadu v Praze, nemine velká česká města a bude završeno dvěma koncerty v Rusku. S Tomášem Dvořákem mluvíme především o skromné velkoleposti alba, o tom, že příště by měl chuť dělat něco menšího, intimnějšího, a když se ho ptám, jak se mu daří šířit povědomí o své tvorbě, odpovídá, že když je jeden introvert, nezbývá než věřit vlastní tvorbě a taky trochu na štěstí. Příslibné je neposledně přeci jen i jejich vystoupení na nizozemském Eurosonicu 2019.
Bavíme se pár dnů před vydáním EP John Doe: Arise in Prague a série videí, které jsou záznamem nahrávání toho, z čeho posléze vzniklo album A Portrait of John Doe. Když upustím od toho, že živák zní v ideálním případě jinak než album samotné, v čem je rozdíl? V čem by pro laika bylo odlišné potenciální album, které by vzniklo během nadcházejících koncertů?
Pro mě je to úplně jiná kategorie. I když pracujeme s akustickými nástroji, přístup je hodně v duchu elektroniky. Tím myslím to, že vytváření studiové desky je spíš taková zvuková alchymie, vytváření zvukové sochy v čase. Nic z toho se nedá do živé podoby jednoduše transformovat. Proto je živá podoba vždycky nějakou rekonstrukcí studiové práce. Je to o kus těžší v tom, že je ta deska víceméně instrumentální. Když je kostra písničky, dá se vždycky všelijak lámat a modifikovat. U instrumentální nahrávky je to vždycky větší boj o to, co z toho zvukového světa se dá zachovat, aby to neztratilo jádro a co můžeš vypustit anebo reinterpretovat.
Loňský orchestrální doprovod bude během celého turné virtuálně nad vámi. Pochopil jsem, že křest v pražské MeetFactory by měl být přeci jen v něčem jiný…Nebyli jsme schopni se zcela vzdát orchestru, hraje důležitou roli na desce, a tak jsme něco z našeho zážitku ze zmiňovaného koncertu přenesli na balóny. Nicméně, bude to v menší míře, než na koncertě se SOČR, kde jsme naopak připisovali řadu partů, které nejsou ani na desce. Takže je to zase hledání nového tvaru. Krom orchestru to bude více založené na zvuku analogových synťáků a taky jsme zjistili, že my všichni tři hrajeme na klarinety, čehož hojně využíváme. Ale není to tak čisté jako ve Floexovi, víc si hrajeme s efekty a s tím, co se ze zvuku klarinetu dá vytvořit naživo. Hrajeme v triu, já (klarinet, marimba), Tom Hodge (klávesy, moog, klarinet), Jakub Tengler (bicí a klarinet). Pro MeetFactory máme připravené jedno překvapení, a to sice že skladbu John Doe Arise si s námi zazpívá Sára alias Never Sol.
Výsledku předcházelo několik částí – nejdříve jste dávali dohromady nápady, následně jste si s orchestrem nahráli podklady, nakonec ve studiu albu dali definitivně tvar. V jednom rozhovoru jsi řekl, že tato zkušenost výrazně ovlivní tvou budoucí tvorbu. Když upustíme od toho, že jde o společné album s druhým hudebníkem a nadto s orchestrem, v čem bude proces na dalším albu jiný?
Bylo to především v přístupu Toma. Je to skvělý hudebník a ovlivnil mě svým přístupem ke skládání. Ta deska je mezistupněm, tendencí k větší abstrakci, tj. menší melodičnosti, schopnosti vyjádřit myšlenku miminalističtějším způsobem.
Hrál jsi ty sám někdy v orchestru?
(smích) Tu zkušenost mám, protože jsem od šesti let chodil do lidušky. Hrál jsem v orchestru dechovém, středověkém a párkrát i klasickém. Poslední zážitek byl speciální. Před pár lety mě přizval kamarád Jirka Javůrek (klarinetista z kapely, s kterou jsme hráli Zoryu) si zahrát Rybovku na Karlštejně. Docela mě potěšilo, že jsem to nějak dal.
O oslovení Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu mluvíš jako o náhodě, jak k tomu vlastně došlo? Co si od vašeho spojení Český rozhlas sliboval a co měl za představu, že spolu vytvoříte?
Hybatelem toho nápadu byl Vašek Vraný, činorodý redaktor Českého rozhlasu, který nás propojil. Přijde mi, že z pozice SOČR to byla snaha o hledání nové fúze. Snad pro ně byl ten výsledek uspokojivý.
Jak k tvé práci přistupovali lidé z orchestru? Pracovali už dříve na něčem podobném, co by se dalo považovat za průnik klasické a elektronické hudby? Je to oboustranná prestiž, pro ně v tom případě v tom, že jsou schopni zahrát i něco atypického, elektronického?
Takhle ideální to asi nebylo. Spíš to byl, hlavně na začátku, trochu oboustranný clash. Dobré je, že jsme se postupně vylaďovali a nakonec našli společnou cestu, způsob, jak komunikovat. Hodně k tomu přispěla práce dirigenta Marka Ivanoviče a komunikace mezi ním, Tomem a Chrisem Warnerem, což je kolega Toma, který nám hodně pomáhal s celkovou prací na partituře a v Praze hrál na koncertě na synťáky.
Na poměry zdejší scény máš slušnou řádku remixů od známých jmen, třeba už jen těch nových skladeb se zhostili Max Cooper, Deltawerk anebo Hidden Orchestra. Došlo k nim „samovolně”, jde o protislužbu, nebo jak k takové pokloně většinou dojde?
Samozřejmě, že tam byl vždycky osobní kontakt. Možnost, aby nám zremixoval skladbu Max, přišla díky Tomovi, který s Maxem dlouhodobě spolupracuje a hostuje na jeho deskách. Mají např. společné EP Remnants. S Joem se znám řadu let a probíhá mezi námi doslova pingpongový remixový maraton. Deltawerk je kapela, to je můj oblíbený taneční projekt z holandského labelu Atomnation. Znám se s nimi přes Olafa Stuuta, který mi remixoval jednu skladbu na Samorost 3 Pre-Remixes. V Deltawerk hraje brácha Olafa Hasel a taky Pascal, vlastník Atomnation.
Celkově mám rád věci tohoto labelu, teď například vyšla skvělá deska Inner River od Olafa Stuuta.
Před nedávnem u nás vznikla organizace SoundCzech, která má za cíl podporovat českou hudbu v zahraničí. Existuje několik (alternativních) hudebních cen a exportních/showcaseových festivalů. Jsou pro tebe samého tyto iniciativy v něčem přínosné?
Přijde mi, že na hudební scéně pořád není tak jednoduché proniknout do západního kulturního okruhu. Situace okolo labelu se zlepšuje, ale booking je v tomhle ohledu pořád trochu zasekaný. Jakákoli taková iniciativa, pokud může trochu pomoci rozbít tuhle pomyslnou bariéru, je prospěšná. Jsem zvědav, jak sami pochodíme na Eurosonicu, kde budeme v lednu hrát.
Loňský ročník festivalu Lunchmeat byl věnován tématu idolu. Honza Noháč mi k tomu tenkrát řekl, že „idolizace umělců je demotivující, protože vyvolává pocit, že se jim člověk nemůže přiblížit. Snažíme se proto poukázat na to, že jsme všichni lidé z masa a kostí, dokonalost neexistuje a není ani žádoucí.” Přijde mi, že to s vámi zvoleným tématem v mnohém rezonuje.
S tím, co říkáš, se ztotožňuji.
Tematicky se album věnuje obyčejnému člověku. Je ti v něčem blízká Skupina 42, poezie všedního dne, popřípadě jiný umělecký směr, který měl podobné zaměření?
To je super paralela, která mě, přiznám se, předtím nenapadla. My sami říkáme, že deska je „radikální avantgardou”, ale to je myšleno hlavně v hudebním smyslu. To téma vyplynulo přirozeně. Hodně jsme to téma vnímali v souvislosti s dnešní dobou, která je hodně zaměřená na výkon, kariéru atd., vnímám ho v obyčejných momentech, což asi zrovna není to, co najdeme na instagramu a s čím se pak sami srovnáváme. Chtěli jsme nějak říct, že tyhle věci k tomu, abychom cítili hodnotu našich životů, stačí.
V ohledu k albu mluvíte o čtvrté industriální revoluci, která řeší digitalizaci, automatizaci a propojování virtuálního světa s tím reálným. Jak se tento trend projevuje v hudbě, kterou sleduješ?
Už dneska se pracuje na inteligencích, které jsou schopny komponovat. Dříve nebo později se vyrovnají v určitých ohledech hudebníkům. Když říkám v určitých ohledech, mám za to, že dnešní přemýšlení o hudbě i u lidí, kteří takový software dělají, je hodně v notách, tedy v hudební informaci o výšce a délce tónu, a to je na hudbu, jak ji chápu já, trochu málo. Jakékoli umění v souvislosti s AI bude asi zajímavé, pokud si taková tvorba vytvoří nějaký svůj autonomní prostor, kde ty výstupy můžou být překvapivé a inspirativní. Dneska je to hodně o kopírování a napodobování „úspěšných schémat”, protože samotná AI nerozumí hudební myšlence. To je samozřejmě na hudbě kouzelný moment, hudba je ve své podstatě „matematika”, ale nikdo nerozumíme její magii, proč téma je tak působivé a jiné méně.
Ty sám jsi v tomto směru podnikl netradiční krok – svou banku zvuků, k nimž jsi došel a s nimiž jsi pracoval, si nabídl volně ke stažení na svých stránkách. Jde také o symbolické rozloučení s něčím, s čím už třeba nutně nepotřebuješ pracovat?
Přemýšlel jsem o tom jako o tvorbě svého druhu. Říkal jsme si, že je v tom hodnota, kterou stojí za to sdílet. Taky mám za to, že v komunitě lidí, kteří poslouchají mou hudbu, je hodně muzikantů. Hranice mezi tvůrcem a posluchačem se trochu stírá. To je mimochodem další tendence, kterou do budoucnosti vnímám jako zásadní. Přišlo mi to jako gesto, které by mohlo být cenné. Je v tom hodně času a práce, ale nepřijde mi, že by to znamenalo, že bych něco uzavíral. Já ty věci budu používat svým způsobem a těším se, jestli třeba někde uslyším tracky, kde tyhle banky použili hudebníci jinak, než jak by mě to samotného nenapadlo.
Není taková nabídka nepřeberného množství možností v něčem demotivující? Četl jsem o výzkumu, který se na příkladu jídelního menu snažil dokázat, že malé i velké množství volby na člověkovu psychiku nepůsobí ideálně. Jestli v tom v ohledu k vlastní tvorbě tedy není něco zrádného, mít k dispozici všechny nástroje světa…
To je super otázka. Když jsem začínal dělat hudbu, bylo zvuků málo, a tak byla snaha v každé skladbě nepoužívat ten samý osvědčený nástroj. Dneska to vidím naopak. Člověk si snaží najít svůj rukopis a na tom stavět. Vlastní banky tomu třeba hodně pomáhají. Už jenom to, že si to člověk sám vyrobí, najednou dělá ty zvuky zajímavější.
Z českých hudebníků, kteří jsou ti blízcí, jsi dříve zmiňoval Fiordmoss, ti už ale delší dobu vlastně neexistují. Které počiny tě u nás za poslední rok potěšily? Zaznamenal jsi třeba Noirepolde?
Teď se těším na novou Khoibu, mám celkově hodně rád tvorbu Filipa Míška a Ema Brabcová je geniální zpěvačka – nemyslím tím jen interpretačně, ale i v melodiích, které vymýšlí. Jinak díky za tip, ten projekt neznám, tak si ho dneska třeba pustím před spaním.
