Kopřivnický žalář nejtemnější. Běsy, které se zhmotňují ve zběsilé metalové vřavě, špetce pekelné elektroniky a nánosech hluku. Hlas s téměř až operním nádechem pak poodkrývá tušené zlo, ale nikdy neodhalí jeho pravou podstatu. Torzo půlí nejnovější desku sebranky Drutty a vzdor svému názvu působí ze všech skladeb nejkoncentrovanějším a nejintenzivnějším dojmem. Svádí a zírá / doufá a svírá / ... / Dáví a trhá / vábí a zpívá /.

Ve znepokojivém ambivalentním rozpětí aYia nabízí drásavou, zlověstnou a agresivní elektroniku a změť beatů na straně jedné a šeptavý, zvláštně něžný a éterický ženský hlas na straně druhé. Ten patří básnířce Ástě Fanney Sigurðardóttir, silnému elementu hudby aYia, který se z mrazivého hudebního podhoubí natahuje jako siréna a stahuje hluboko pod hladinu, do temnoty. Muže i ženy bez rozdílu.

Někdy je potřeba osekat všechny metafory a stáhnout korpus slov na minimum. Říct (nebo myslet si) věci prostě a jednoduše. Protože čím více jinotajů, tím větší může nastat nedorozumění. A to je ve chvílích, kdy jde o prolomení masky a obnažení se, to nejhorší. Jan Boroš přináší pod svým sólovým monikerem Čáry života asi nejbolavější a love song poslední doby. A to přesto, že při něm využívá slovníku idolů Evropy 2. Je na tom podobně jako ROLE, dokáže ustát zdánlivou prostoduchost a vmést kvanta pocitů do míst, kde by ostatní zůstali na povrchu a vyzněli hloupě a dětinsky.

Napínavá, značně cinematická gradující dvouminutová jednohubka rozjíždí vír asociací, především mrazivého charakteru. Může za to jednak několikanásobná difuze elektronických ozvěn, jednak s nepříjemným srdečním echem vyklepávající beat a roztřeseně vybrnkávající zvonivá kytara. Rozlehlé bezeslovné ženské halekání už pak jen všemu dodá punc hmatatelné éteričnosti. Kdo slyšel loňskou desku islandského kolektivu Amiina, najde spojitosti, o kterých sama Anežky pravděpodobně ani netuší.

Metamorfóza je dokonána. Od té doby, co začal Jéčko hrát s doprovodem Cold Cold Nights, se jeho písničkářství čím dál více zabalovalo do vrstevnatějších aranží a posouvalo od folkových struktur k post-rockovému nádechu. Pamatuji si na letní minifestival na zapadlé chatě v Mirošovicích u Prahy, kde v začínající chladné červnové noci, krátce po doznění letní bouřky, kolem sebe Jéčko a spol. rozestavěli tlumené, problikávající žárovky a s citem a něhou dávkovanou gradací odehráli set, který se blížil komornější, méně na pilu tlačící verzi severských dálav Sigur Rós.

Hauschka je pověstný především svou hudební technikou. Líbivějšího, nápaditějšího a podmanivějšího představitele tzv. preparovaného klavíru člověk aby pohledal. O co v tomto přístupu jde? Jednoduše o to, že hudebník mezi struny klavíru vkládá/proplétá různé objekty, převážně kovového charakteru, a tím zcela přirozeně a bez jakýchkoliv softwareových výpomocí mění jeho zvuk.

Ambientní downtempo jde s nekonvenčním rapem plným slovních hříček skvěle ruku v ruce. Na Soundcloudu si můžete poslechnout tři songy, z nichž Garáže jsou dostupné i s videoklipem na YouTube. A pokud byste chtěli vidět premiérový koncert Sekvoye naživo, stačí se stavit 18.2. do ostravského klubu Klid.

Olomoucký samouk Kyófú se s tím nepáral. Dvanáctého ledna vypustil EP a o pět dní později rovnou i novou desku. Většího chameleona aby přitom člověk pohledal. Zatímco EP Ventures bylo ryze klavírním ambientním počinem, na Beat & Drones poodhaluje zákoutí producenství a pestrobarevného samplování. Z kolekce náladových a hravých kompozic vybíráme fungující hudební hříčku Sweet Air.

Je trochu absurdní označit za zásadní kapelu, jejíž tvorbu téměř neznám. Přesně takhle to ale mám s Bumfrang3. To kvůli koncertu, který se odehrál v jedné moravské vesnici někdy před 6 lety.

Naši moravsko-slezskou obsesi tentokrát uspokojujeme zlověstnými riffy, které přicházejí z undegroundu Orlové, ztraceného slezského města, jež nepřestává chrlit zajímavé hudební projekty. Nejnovějším přírůstkem tamější scény jsou Dno, temný závan metalového crustu, který momentálně vydává svůj debut Untitled.