V sobotu 4. června se ve Vrbně pod Pradědem ve skate parku v prostoru bývalých skláren konal již čtvrtý ročník s láskou vyfoukaného festiválku Fajfr Štýl Fest #4. A po dvou covidových letech, kdy musel probíhat v září, letos opět otevíral léto, tak jak bylo vždy původně zamýšleno.
Fajfr Štýl, ač se tak od začátku prezentuje, už není jen večírek od pár kamarádů pro další kamarády. Je to jednodenní fragment třpytící se ve světle dlouhodobého procesu a rozvoje mladé kultury a současné společnosti umělecky i organizačně aktivních lidí, kteří se podporují navzájem. Cítím to pokaždé, když při sledování jediného koncertu, dramaturgie nebo celého festivalu začnu přemýšlet o tom, co se za poslední roky navzdory různým překážkám, s nimiž nebylo vůbec snadné se vyrovnat, podařilo současné generaci vytvořit.
Čtvrtý Fajfr Štýl ve Vrbně pod Pradědem bude poprvé od roku 2019 otevírat letní prázdniny. Zatímco poslední dva korona-ročníky proběhly až v září, ten letošní se uskuteční první červnový víkend. Každým rokem se skupina organizátorů snaží čím dále více plnit nejdivočejší sny svoje a svých návštěvníků, loni třeba přibyl prostor ve vnitrobloku a bazén.
Pondělní večer se zdál být ideální dobou na to, si po náročném víkendu dopřát trochu zvukové očisty. Tentokrát v brněnském Kabinetu Múz, kde se sešla hned čtveřice poměrně různorodých kapel. První se představil projekt Sítě, který tvoří hudebníci Jan Tomáš a Jan Kašpar. Dvojice zahájila večer pomalým, ale o to těžším ambientním noisem probouzejícím v sále naléhavost, jež se z bouřlivých pasáží přelévala do místy až hypnotických částí. Následovala Lavra, taktéž dvojice složená z muzikantů, které můžete znát z projektu Ticho de Beige nebo kapely Orient. Jejich dávka trip-hopu šlehnutého potemnělým popem mě spíše nebavila, i když své momenty to mělo.
Čtyři kapely, jeden večer. Umělce, kteří dohromady působí zdánlivě tak trochu nesourodě, spojuje syrovost projevu a naléhavost v různých slova smyslech. Syny, polský projekt Roberta Piernikowského (Napszyklat) a producenta 1988 (Etamski), definují sami sebe jako čirý hip hop, nic víc, ani míň. Na letošní Besedě předvedli suverénní rapovou show v mlze, do Brna se chystají s novou deskou Sen. Syrové beaty, moduláry, surreální texty.
Sítě pokračují v otevírání svého šuplíku noční insomnie a dlouhých chvil. Instrumentální podoba dua, která nejspíše zůstane koncertním pódiím ukryta, se rozšiřuje o třetí část. Drásavě rozervaná hypnotická smyčka, znepokojivé ozvěny a pohled upřený do točícího se ventilátoru od nespavosti zřejmě nepomůže, přesto se druhý, polotajný život dvou básníků ticha vyplatí sledovat.
Sítě, básníci ticha a stavitelé ambientních a intenzivních meditativních stěn, poodkrývají svou druhou podobu, zcela instrumentální. Na YouTube se objevily dvě šuplíkové skladby zaštítěné názvem Stále novou tmou, které svým číslováním naznačují, že v řadě se bude pokračovat. Jednička nabízí rozjímavé kytarové vybrnkávání, dvojka pak znepokojivé abstraktní elektronické zrnění.
Doba bilancování je nezadržitelně tady a i my se vrháme do víru seznamů toho nejlepšího, co se podle nás na hudební scéně v roce 2015 událo. Začínáme však žebříčkem, který jsme nesestavili my, nýbrž vy, čtenáři. Tak jako vloni vím i letos přinášíme desítku nejsledovanějších skladeb, které jsme představili v rámci pravidelné pondělní rubriky Echolokátor.
Kalle i Sítě vytvořili na olomoucké SF miniramp téměř důvěrné ovzduší a zanechali v Olomouci obtížně rozpoznatelnou stopu – omen, že je brzy uslyšíš znovu a nejspíš nebudeš v té době zrovna nejšťastnější jedinec ve městě.
