Vyrazili jsme do Prahy, podpořit hlavně olomouckou náplavu crystal coyōtl a François Svalise. Na odrbaných cihlách Gridu visely tyhle díla – jinosvětské fotografie z cest po Indonésii Vlesivy a propracované grafiky lesů a stromů Lenky Falušiové. A mezi stěnami se pohybovala zvláštní směsice přátel, dětí, psů, obsluhy a turistů, kteří očividně zabloudili, ale rádi se zdrželi.
Hangdrummista se věřím jmenoval Chris nebo Kristián. Hrál, jak se sluší, meditativně. Ztichli všichni, až na rozdováděné děti, které hudbě dodaly radost. crystal coyōtl zvučil nahluchlej amatér a zpěvačka pomalu přicházela o hlas díky virózce. Nebylo to znát, něco se prostě povedlo a každou další skladbou to celý znělo nejlíp. Až přišla ta poslední, která stmelila poslední zbytky sobotní roztříštěný pozornosti. Surovej zvuk nachlazenýho chrčáku, rudimentární rytmika a rozvlněná basa. Tedy závěr! François Svalis by si taky mohl zvolit jméno jednodušší k vyslovování, jen se spíš zaměřil na hudbu. 4D set vystřihl i s živými bicími a přesahem k dalším žánrům (doplň dle libosti), subbasovým modulacím a experimentům, které míjeli ambient ezo oblast a narážely na základy kmenové hudby. Tančili jsme, díky.
