Brněnské Setkávání NH+ v plném proudu, částečně i elektrickém

Sehraná dvojice rozehrávající improvizace

Novozélandský klavírista Chris Abrahams a německý klarinetista Kai Fagaschinski ve formaci taktéž známé jako The Dogmatics předvedli 26. listopadu nejpoctivější improvizaci na Setkávání nové hudby +. Hudební dialog měl podobu dvou stejnosměrně točených soustředných spirál, které se až donekonečna přibližují, ale nikdy nesetkají.

Je zvláštní, že navzdory výkladu slova improvizace, se obvykle očekává klidnější začátek prvního celku a často tomu tak i je. Tento případ nebyl výjimkou, vůbec to ale nebylo na škodu, protože pro maniakální hvízdot klarinetu bylo dost prostoru v průběhu všech čtyř vstupů. Ze začátku hráči své nástroje jen tak oťukávali. Fagaschinski si s neúnavností užíval dlouhé tóny klarinetu, jen málokrát udělal oproti Abrahamsovi ve hře delší pauzu. Rozezníval skrze klarinet vícero tónů a ve čtvrté přídavkové části dokonce výrazně pracoval s kolísáním zvuku mezi půltóny. Klavír Abrahamse pod pedálem rozmazával notové textury, sléval se do konkrétních i opakovaných sekvencí a zbavoval se všeho jen pro důsledné znění jednotlivých tónů.

Utajený souboj českých a amerických elektrikářů

V rámci konference Musica Nova 2013, jež rozvíjela debatu nad současným stavem elektroakustické hudby, proběhly 1. a 2. prosince dva koncerty tvůrců v této oblasti. Jako první se představil Jan Trojan se zkrácenou field recordingovou skladbou Ultreia. Následující kus Michala Rataje s názvem Missa Abstracta měl taktéž charakter nahrávek obsahujících záznamy ze mší, doprovázel je ale i hrou na klavír s nosným repetitivním motivem. Společně oba tvůrci vystoupili i ve formaci s názvem Silence-Sound-Sketches, jejich improvizace obsahovala generování zvuků pomocí hi-tech pomůcek (pady, notebook) Michala Rataje a Trojanovou hrou na samotné struny klavíru.

Jejich přístup k tvorbě byl v této chvíli jasně definován, v úvodu to byly zmiňované field recordings a posléze živější hra s modulováním generovaných zvuků za použití novějších technologií s přispěním hry na hudební nástroje. Následující dvě skladby reflektovaly poslední zmíněnou metodu. Michal Rataj si ve své skladbě Spectral Shapes pohrával se zvukem kytary a Jan Trojan v další improvizaci v obdobném duchu zapojoval kantelu. Závěrečné impro dvojice sss usadilo Trojana ke klaviatuře a Rataje ke svým gadgetům. A co na to Američani?

Elektrickou sondou do hlavy

Následující dopoledne dvojice George Creamschi a Gino Robair na konferenci Musica Nova zmiňovala, že jejich tvorba pomocí analogových syntezátorů uchovává performativní prvek v hudbě. Otázka, kdy tento element mizí, je samozřejmě věcí nekonečné debaty. Michal Rataj i Jan Trojan zapojovali hru na hudební nástroje, avšak zněly i terénní nahrávky a pracovalo se na digitálních stanicích designovaných k ulehčení práce při tvorbě zvuku. Hi-tech udělátka samozřejmě nabízejí novou a širší škálu možností v jednom, to jim upřít nelze, a v tom asi spočívá jejich obliba.

Musica Nova XI

Večer patřil komorní sál dvojici George Cremaschi a Gino Robair a jejich hostu z českých řad Ivanu Palackému, který se připojil v průběhu večera. Stoly hráčů byly posety, jak se dalo čekat, analogovými syntezátory, i když třeba na stole Gino Robaira se přece jenom nějaká ta chytrá moderní krabička objevila a v průběhu produkce se občas ozvaly nějaké samply. Robair ještě pracoval s bubnem, na jehož bláně rozezníval vibracemi malé činely. Vstupy byly vyplněny čistou genezí zvuků.

Ivan Palacký se ideově k americké dvojici hodil, neboť se také zaměřuje na analogové nástroje. Zajímavé u něj bylo využití přeestetizovaných věcí jakožto zvukových objektů, například měl něco jako zmenšený svítící vánoční stromeček a světélkující mini ventilátor.

Dramaturgicky zafungovaly oba koncerty ve spojení s konferencí naprosto skvěle, člověk (i nezasvěcený) si udělal jasný obrázek o tom, jak dnes vypadá současná elektroakustická hudba, a to v podání domácích i zahraničních interpretů. Konference poskytla teoretickou sondu a otázky a koncerty zanechaly dojmy a částečné odpovědi.

Hudboprostor ušitý na míru – wall/paper/wall

Hudebně-taneční vystoupení německé dvojice Antje Velsinger (tanec) a Markuse Poppa (hudba) přitáhlo první prosincové úterý do Zkušebny v Divadle na Orlí tolik lidí, že přijít jich jen o něco více, tanečnici by byl ukradnut prostor pro pohyb. A toho prostoru bylo zapotřebí hodně. Antje Velsinger zpočátku skrze gesta a pohyby ohmatávala prázdný prostor, imaginárně ho dělila na celky a skrze pohyby od středu ke kraji, podél kraje a zase zpět ohledávala jeho limity. Když později došlo i na její mluvené slovo, projev popisující prostor byl ještě umocněn, avšak slov bylo hodně a tudíž i významů, které získávaly s pohybem, a člověk nevěděl, jestli se má soustředit na jedno či druhé.

Později se také změnil charakter jejího tanečního projevu v ladnější a dynamičtější. Tanec se vyvíjel, oproti tomu hudba Markuse Poppa se nesla na jedné lyrické vlně. Lehké zvonivé melodie se opakovaly, v jednom místě to i odpovídalo repetici v taneční sekvenci. Markusovi Poppovi ale nelze upřít cit pro jemné dokreslení taneční choreografie, která byla jasně dominantní, i když zde byly pasáže, kde Antje Velsinger místnost na chvíli opustila.

Pochvalu si také zasloužilo osvětlení, bylo těžké uvěřit, že tak kompaktní celek nebyl vytvořen speciálně pro Zkušebnu v Divadle na Orlí, obzvláště když Antje Velsinger odhrnula závěs před oknem nabízejícím výhled na noční centrum Brna.

Wall-Paper-Wall, Tanztage, Berlín, 2011

Konec Setkávání a doznění nové hudby v tomto roce

O vystoupení Brno Contemporary Orchestra na závěrečném koncertu SNH+ v Divadle na Orlí už dosti obšírně a kvalitně psali jiní. Za zmínku stojí, že BCO neodmyslitelně patří k brněnské scéně nové hudby a na festivalu SNH+ se s ním budeme určitě pravidelně setkávat i v budoucnu, už jen z toho důvodu, že se jim podařilo sál naplnit až po strop.

Na jedinečný vrchol v podání Ivy Bittové a Ensemble Marijan si už tolik lidí nepočkalo. Škoda pro ně. Soubor a Iva Bittová se údajně sešli, aby si spolu zahráli a zjistili, co z toho vznikne. Zhruba pětatřicetiminutová improvizace byla vtahující zvuková slast. Bohatost výrazových prostředků, které Ensemble a sólistka dokázali vyplodit, vedla konturu improvizace v jedné rovině, při níž pozornost neupadala. Celek nemusel mít jasně definované části dle nálady, aby byl zajímavý, stačila hra hlasu a hudebního nástroje obstaraná Petrem Pařízkem s flétnou, Lucií Páchovou a samozřejmě Ivou Bittovou s houslemi. Ivo Medek si vzal na povel perkusivní zvuky, Jan Kavan přispíval tónem cella, Sára Žalčíková klavírem a Lucie Vítková hrou na akordeón.

Iva Bittová

Videoprojekce Tomáše Hrůzy doprovázející hudbu byla skvělá, nestrhávala pozornost od hudby právě díky s ní vedenému dialogu a čisté abstrakci v obsahu. Pozornost si naopak zaslouženě užívala Iva Bittová, samozřejmě i díky tomu, že měla pro svůj projev vyhrazen prostor, o němž by se dalo říct, že byl rovnocenný s tím, který měl k dispozici Ensemble Marijan. Celkově to byla skvělá tečka za festivalem soudobé vážné hudby v tomto roce.

Setkávání nové hudby plus, Brno - Komorní sál Hudební fakulty JAMU, Divadlo na Orlí, 29. 10. -13. 12. 13