Brněnská koncertní série Itch My Hahaha, která už přes deset let přiváží na Moravu progresivní alternativní hudební umělce, postoupila letos k velkoleposti průběžného festivalu. Vývoj je to celkem přirozený, vzhledem k faktu, že místní klubový život pro náročnějšího posluchače už není zarámován jen několika koncerty na Flédě (za něž bývala svého času zodpovědná právě zmíněná promotérská aktivita), a v poslední době hlavně přes tři roky nově fungujícím Kabinetem MÚZ. Loni v říjnu se v Brně otevřel kulturní prostor PRAHA (Fórum pro architekturu a média), který navzdory oficiálnímu názvu slouží také jako druhá mekka alternativní kultury ve městě. Kabinet je v porovnání s hudebním programem v PRAZE popovou diskotékou (i když nesporných kvalit a nám velmi blízkou a povznášející). Dramaturgii kulturního prostoru PRAHA, který bude v programu Itch My Hahaha letos střídat právě Kabinet MÚZ, zakládají zejména pravidelné poslechové večery experimentální hudby S(o)unday Mixtapes, koncerty v rámci série hudba PRAHA a již dvakrát se tu stihl konat i doprovodný program vpravdě progresivního festivalu soudobého zvukového umění Expozice nové hudby. Logicky tedy Itch My Hahaha byl tímto zasnoubením dvou dramaturgických konceptů (za nimiž však stojí ti samí lidé obklopeni dalšími spolupracujícími nadšenci) zasažen. Je to patrné už na zahajovacím koncertu, který shodou okolností získal netradiční prostor mimo oba pořádající kluby, a to kopuli brněnského planetária na Kraví hoře.
Jak se s podmínkami místa, jež není primárně určeno k živým koncertům s rozšířenou možností vizuálního doprovodu, vyrovná brněnská skupina, ve mně vyvolávalo zvědavost. Podobný koncept, nikoliv experimentální, ale popové elektroniky v prostoru „pod hvězdami“ jsem už letos zažila, když v pražském planetáriu třikrát po sobě vystupoval norský producent Biosphere. Tehdy byl koncert značně problematický a přítomnost účinkujícího umělce znatelná méně než potíže, které při jeho audiovizuálním představení vznikaly. Měla jsem tedy určitou zkušenost vkrádající se k porovnání.
Tu však naprosto vytěsnilo už vystoupení dětského souboru ze Žiliny doplněného o několik dospělých hudebníků ze Slovenské filharmonie Bratislava. „Dětská opera“ 2'16'' a pol: Vesmírna Odysea Marka Piačeka je vlastně částečně pastišem, místy improvizovaným a místy pečlivě nacvičeným představením, které plně využívá dětské spontánnosti projevu a kombinuje technicky náročnější (tudíž pantomimicky předvedené) hudební vsuvky s těmi autenticky provedenými. Je výchovným divadlem provázejícím zábavnou formou rovnocenně dětského i dospělého diváka historií hudby od Mozarta po Luciana Beria. Cageova 4'33'' už je takovým hitem mezi citacemi „soudobých klasiků“, skoro až definujícím nový trend progresivity jako pouhé „krabice na zvuk“, do které si můžete vložit, co chcete. Děti si do ní vložily třeba mobilní telefony (také zde šlo o parafrázi jiného díla, zmíněné citace můžete podrobněji zkoumat v reportáži Borise Klepala), snad už i klišé moderního divadla či opery. Jako bychom se neustále nemohli smířit s tím, že nové technologie se staly neoddělitenou součástí našich životů a pořád si to sami sobě vyčítali. Árii Královny noci z Kouzelné flétny (naoko sehrané podobně jako na úvod a závěr předvedený proslulý motiv ze symfonické básně Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra) jsme sice neslyšeli, protože „holčička, co v černé díře hrozně nahlas zpívá, tu nebyla“, ale i tak celému představení v podstatě nic nescházelo. V odpočítávání jste možná mohli zaslechnout odkaz na Glassovu operu Einstein on the beach, ale kdo ví, těch intertextů bylo mnoho.
2'16'' a pol: Vesmírna Odyseafoto: Zdeněk Němec/fullmoonzine.czSoučástí snad trochu spornou, ale vnášející do „opery“ prvek čehosi náhodného (a jsme zpět u Cage) byla amatérská videa, kde se nám v záběrech ukazovaly účinkující děti při zcela banálních situacích. Ty vyvolávaly dojem z kontextu vytržených nápadů pohrávajících si s divákovou pozorností. Zajímá vás skutečné dítě přímo na pódiu, jak se právě teď tváří, co dělá? Nebo jeho přednatočená scénka s velmi sugestivním přiblíženým záběrem na obličej? Přestože mohlo napůl divadelní, částečně poučné hudební vystoupení působící jako koláž zabalená do pohádky pro planetárium jako dělané působit ambiciózně, pokud jde o ideu díla, pro mě osobně to bylo především velmi zábavné rozptýlení. Všechny děti se chovaly na pódiu naprosto profesionálně, i když to zrovna vypadalo, že zapomněly svůj part, jako by i tohle byla přirozená scénka, která k dílu patřila. Co bylo ve scénáři a co ne, nedalo se ani rozpoznat. Když si vzpomenu, jak musí být těžké stát proti setmělému prostoru plnému cizích lidí a chovat se u toho přirozeně, nemohu vynechat slova obdivu. Ne z důvodu, že se jedná o děti, ale protože interpretačně byla Vesmírna odysea na opravdu vysoké úrovni.
Skoro se mi příčí jakkoliv srovnávat následující vystoupení Williama Basinského. Šlo o zcela jiný druh živého setkání. Stála tu osobnost, která si vytvořila svůj vlastní koncept hudební produkce, ten se však po celá léta nijak nezměnil. Dva kotoučové magnetofony, nenávratně deformovaná analogová páska přehrávající stále dokola dávno zaznamenanou hudbu a zvuky, které se vytvářejí v procesu. Pokaždé jiné a pokaždé stejné. Ve jménu perfekcionismu s účastí laptopu. Slyšeli jsme zejména aktuální nahrávky Deluge a Cascade, vzhledem k délce koncertu nutně zkrácené.
V díle Basinského vidím silnou paralelu s konceptuálním uměním. Příjemná, avšak melancholicky znějící hudba drží pozornost zvídavých posluchačů svým modelem neopakovatelných změn, jiné nejspíš uspává. Jak bychom ji hodnotili, kdybychom neznali, co způsobuje její specifický zvuk? Jakým způsobem vzniká, co je cílem její další existence? Prostě jen plyne jako tisíce jiných hudeb nebo se nám snaží vsugerovat ideu hrozivé krásy nenávratného běhu času a postupného zániku, který je nevyhnutelný? Jak snadno unikáte do podobných myšlenek. Původní minimalismus je považován za historii, ale Basinski možná má k tomu radikálnímu, především nekonečnému dronu La Monte Younga (a v New Yorku postavenému Dream House, který nikdy nepřestává znít), stále dost blízko. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že jde o experimentátora, který objevil zajímavý zvukový koncept, s nímž teď křižuje po světě a za jeden a ten samý nápad užívá slávy. Je vůbec na místě, aby takový druh umění stavěl do popředí svého autora tím, že se před námi ukáže naživo, přijde na pódium oblečen trochu jako rocková hvězda a řekne „teď vám tu něco pustím“? Tím zase k introvertnímu La Monte Youngovi Basinski zcela kontrastuje.
William Basinskifoto: Zdeněk Němec/fullmoonzine.czMinimalistický vizuál připravený speciálně pro planetárium jsem nebyla schopná dlouho prohlížet. Vlastně se musím přiznat, že se mi z něj a snad i z hudby samotné nepatrně točila hlava. Nekonečno je dost děsivé a nebezpečné stejně jako nezastavitelné plynutí času. Závěr, který mi z tohoto zamyšlení vyplývá je ten, že Basinski je nutně spojen s výkladem svého konceptu. Jinak zůstává tvůrcem hypnotizující hudby, která vás vede do vlastních světů a její samotná podstata se pak ztrácí.
Zcela odlišná hudební díla spojoval prostor poskytující hvězdnou oblohu, křesla s nastavitelnou polohou a fiktivní výlet do vesmíru. Jejich spojení tak chápu a vlastně mě ten kontrast nijak nezarážel, ani neobtěžoval. Basinski, zdá se, předvedl přesně to, co se od něj očekávalo. Už podle nahrávek se ale dalo předpokládat, že půjde více o meditativní večer než dechberoucí zážitek.
Marek Piaček: 2'16'' a pol: Vesmírna Odysea + William Basinski, Brno – Hvězdárna a planetárium, 12. 9. 15
