Poprvé a doteď i naposledy jsem byla ve Fóru Karlín před pěti lety a nemůžu říct, že by mě zvlášť zaujalo. V hlavě mi utkvěli nepříjemní security, zbytečně přísná pravidla i špatný zvuk. Tuhle sobotu se ale cesta do Karlína i v dešti a vichřici vyplatila. Celkově mě, pro mě první zkušenost s festivalem Spectaculare, překvapila bezchybnou organizací a atmosférou.
Když jsem sešla schody k barům a stagei, zrovna začínali Bratři. Doběhla jsem tedy ještě prořídlým sálem před pódium, abych měla dobrý výhled – a to jsem ještě netušila, jak moc se ten večer vyplatí mít oči otevřené. Set Bratrů byl sice k pláči krátký, ale zachránil to explozí energie, kterou vyvolal. Nebyl čas přemýšlet o tom, jestli zrovna začal nebo už končí, zdali rychle skočit na pivo, ani co zrovna hrají. Vmžiku zmizeli z pódia, a to se začalo okamžitě před očima proměňovat.
Přesně v jedenáct už začal italský producent Pietro Ianuzzi aka Indian Wells.Překvapil promyšleným setem a citlivou projekcí – v režii Lukáše Dřevjaného pod pseudonymem oxoo ze studia LUNCHMEAT. Paprsky světla tříštících se o krystaly broušeného skla dopadaly na publikum stejně jako první podobně roztříštěné melodie. Tenhle pozvolný začátek po rozjetých Bratřích posluchače pod pódiem viditelně zarazil, ale postupně se nám odkrývalo dobře vystavené vystoupení, které nás vedlo krok za krokem od zamyšlených kompozic spočívajících spíš v šumech a hlucích až k protančenému závěru jakoby vystavenému právě z těch prvotních chvilek.
Konečně Jon Hopkins otevřel očekávané vystoupení úvodními dvěma skladbami z nejnovější desky Singularity. Z titulní skladby i Emerald Rush s dojemným klipem šel mráz po zádech. Hopkins v rozhovorech mluví o tom, že nové album hodně ovlivnilo praktikování technik transcendentální meditace. Ty jsou divákovi a posluchači zprostředkované třeba skrze koncept zrcadlení , který se objevuje jak v kompozici alba Singularity, tak v živém vystoupení, které (bez přídavků) končilo intimním piánem v Luminuous Beings – více či méně tak tedy koncert kopíroval desku. Křehkostí Hopkinsovy poslední nahrávky navázal jeho set na předchozí Indian Wells. Jen trochu hlasitěji a úporněji. Velkolepost spočívala ve výraznějším zvuku nebo v zapojení tanečnic, které s pomocí světel umocňovaly všudypřítomná, navzájem se propojující témata vesmíru, přírody a technologií.
Odcházela jsem spokojená a vysílená. Jediné, co mě mrzí, když sleduji různé po-koncertní reakce, je to, že jsem odešla ještě před závěrečným DJem Slaterem, který podle některých podal „osudový výkon“. Když osud dá, budou snad i další. Za mě podali takový výkon pořadatelé v čele s dramaturgem a DJem Josefem Sedloněm, který skoro s euforickým nadšením připravil půdu hlavní hvězdě večera.
Spectaculare 2019: Bratři + Indian Wells + Jon Hopkins, Praha – Forum Karlín, 9. 3. 19
