Spojení publika a hudebníků. Einstein on the beach v Brně

Letošní ročník Moravského podzimu zahájila monumentální čtyřhodinová opera Einstein on the Beach skladatele Philipa Glasse a dramatika Roberta Wilsona. O provedení se postarali belgičtí hudebníci z Ictus ensembel a Collegium Vocal Gent. Jako vypravěčka celé představení provázela americká písničkářka Suzanne Vega.

Einstein on the beach je v kariéře Philipa Glasse zásadním dílem. Nejenže je první ze skladatelovy trilogie o významných historických postavách, které silou svých myšlenek změnily svět (další opery jsou Satyagraha a Akhnaton), ale je také jeho vůbec první operou. Když měl Einstein ve francouzském Avignonu v roce 1976 premiéru, téměř okamžitě přinesl svému tvůrci velký věhlas a mezinárodní renomé. Glass se tak mohl věnovat hudbě na plný úvazek, tedy konečně se jí mohl živit. Do té doby sezóně pracoval jako instalatér a posléze také jako taxikář, což bylo v New Yorku 70. let kvůli vysoké kriminalitě značně rizikové povolání. Snad by se s nadsázkou dalo říci, že mu opera Einstein on the Beach zachránila život.

Dílo se skládá ze čtyř aktů, které svým způsobem reprezentují Einsteinův život a dílo. Jejich propojení obstarávají takzvané „kolenové hry“ (knee play). Opera je specifická mimo jiné proto, že diváci mohou v průběhu představení odcházet a přicházet, jak se jim zlíbí. Co jsem měl možnost vidět, drtivá většina publika v Bobycentru toho prakticky nevyužila. Kdo této možnosti využíval více, byli hudebníci, pro něž to platilo také.

Je velmi obtížné určit, kdy opera opravdu začíná. Přišli jsme s kamarády do sálu přibližně dvacet minut před avizovaným začátkem, už tehdy bylo ale několik hudebníků na pódiu a za podkresu elektronického piana recitovali náhodná čísla. Účinkující na sobě neměli kostýmy, jejich oblečení bylo velmi barevné a často se během představení převlékali. Tento koncept pocházel od nizozemské umělkyně Germaine Kruip, která si za cíl vytkla prolomit bariéru mezi publikem a účinkujícími. Za opravdový start se ale dal považovat až recitovaný monolog vypravěčky – v tomto případě Suzanne Vega, jejíž projev byl plynulý a hlavně velmi charismatický. Sémanticky tyto monology nelze příliš dobře interpretovat, ale Suzanne Vega slova spíše zpívala. Ostatní hudebníci – zpěváci, klávesisté, dechová sekce a další - podali obdivuhodný výkon. Ani ne tak kvůli hráčské profesionalitě (kterou bezpochyby mají), spíše s ohledem na rozsáhlé repetitivní části, kdy zpěváci musí desítky minut opakovat rychlý sled čísel a klávesisté rozklady akordů. Jeden z pianistů si dokonce po prvních dvou hodinách dal pauzu (samozřejmě dovolenou – může se přicházet i odcházet) a deset minut ležel na zádech vzadu na pódiu. Sám Glass odmítá minimalistickou nálepku pro své kompozice a označuje se raději za skladatele využívajícího repetitivních struktur.

Technicky šlo o výborně zvládnuté představení. Ozvučení bylo na velmi vysoké úrovni a totéž se dalo říci o světlech. Některé reflektory v určité části projížděly publikum a zbytečně svítily lidem do očí. Přestože to asi měla být součást hry, působilo to pouze rušivě. Šlo ale jen o drobnost.

Celá opera se mi vlastně zdála kratší, než ve skutečnosti byla (trvala více než tři a půl hodiny), a na čas jsem se díval závěrem. Kosmická loď symbolizující Einsteinovu teorii nakonec odplula pryč. Poté nastalo standing ovation trvající několik minut a hudebníci se museli vícekrát vracet a klanět se. Zdálo se, že byli opravdu dojatí.

Einstein on the beach pro mě stále po letech zůstává interpretační záhadou, je to však jedno z těch děl, které si dokážu užít, přestože mu úplně nerozumím. Snad kvůli čisté radosti z hudby, jež mi zpívání solmizačních slabik a jednoduchá saxofonová linka nabízí. Nebo možná právě pro svoji tajemnost a neuchopitelnost. A nebo protože “all these are the days my friend and these are the days my friend.”

Moravský podzim: Einstein on the beach, Brno - Bobycentrum, 29. 9. 19