Stoned from the Underground 2015 Stoned from the Underground 2015

Stoned from the Underground, Erfurt (DE), 9.–11. 7. 15

Německý oficír se nahýbá do staženého okénka našeho auta a s pátrajícím pohledem v očích se ptá: „Do you have any weed?” Řidičovo „sadly not” jej sice mírně rozhodí, ale než se stačí urazit, projíždíme kolem Alperstedtského jezera k festivalové bráně. Pomyslné. Ve skutečnosti tady nic takového není. Pouze random peon, který nás nasměřuje do hlubin stanového moře.

Stoned from the Underground je tak trochu jiný typ festivalu, než na jaký jsme u nás zvyklí. Většina lidí zde tráví čas především grilováním/popíjením v kempu či na břehu jezera a jednou za čas si skočí poslechnout nějakou tu kapelu i přímo do areálu. Nevím, zda je to tím, že na většině území stanového městečka jde koncerty poměrně dobře slyšet (a díky existenci jediné stage se kapely nepřebíjí), nebo prostě jen náturou Němců, kteří tvoří drtivou většinu návštěvníků festivalu. Nicméně s takovýmto přístupem organizátoři zjevně počítali a uzpůsobili tomu jak plochu (festivalový areál tvořil asi ¼ celé plochy, zbytek okupovaly stany), tak i zázemí, potažmo služby (dva stánky s jídlem, tři s pivem a místo sprchy se koupejte v jezeře).

Den první

Začátek festivalu je ve znamení německého stoneru. Třeba podotknout, že nepříliš zajímavého. Úvodní Fizzt a po nich následující High Fighter se sice snaží, ale výsledkem je spíše průměrný set, který neurazí ani nenadchne. Toto se zde ukáže být obecným neduhem většiny (mně) neznámých kapel. Jedeme dál. Na řadě jsou totiž Stoned Jesus. Kucí z Ukrajiny, jejichž alba jsou jasným dokladem toho, že i stoner může mít mnoho podob. Sabbathovská doomovost, psychedelie a pouštní zběsilost. Nic z toho se však nekoná kvůli komplikacím s vízy. Nahrazují je berlínští Wegde. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Poslední nadějí pátečního programu budiž Greenleaf. A taky, že jo! Kapela v čele s novým zpěvákem/strojem na grimasy, věčně shrbeným redneckem Arvidem Jonssonem, sešlápne plynový pedál Mustangu 67’ a nohu z něj nesundává po celou dobu setu. Protože proč taky? Tohle je nevadská poušť a we ain’t stopping for nothin. Riffy jako břitva, klasické postupy dovedené k dokonalosti, stoner jak se sluší a patří. Onanistická sedmdesátková kopírka Hendrixe v podání Radio Moscow je po téhle parádě naprostý buzzkill.

Den druhý

Po úvodním dnu by si chtěl jeden až povzdechnout, že „tentokrát to snad bude lepší”, ale při pohledu na program nebyly pochybnosti na místě. Odpoledne pověstný Oliveri, večer završen „svatou trojicí” Dozer, Elder, Garcia. To je přímo ložený klíč k úspěchu. Kór když se k tomu přidá příjemné překvapení v podobě energické show rakouských White Miles. Holka, kluk. Kytara, bicí. Nulová přetvářka a rock’n’roll až na dřeň.

Nicka Oliveriho můžete vnímat různě. Třeba jako pachatele domácího násilí nebo feťáka. Taky se na něj však můžete dívat jako na žijící legendu a jednoho z otců žánru. Předně ovšem basák Kyuss, QOTSA či Vista Chino předvedl přinejlepším nezajímavý koncert. Vály výše zmíněných kapel v jeho akustickém „death” stylu prostě tak úplně nefungovaly. Zato večerní Dozer naservírovali přesně ten dokonale funkční stoner, ne nepodobný pátečním Greenleaf. Poctivě, od podlahy a naplno. Mají prostě to „něco”, čím vyčnívají. Nemusíte znát jedinou skladbu, ani být v pohnutém stavu mysli a stejně vás to semele na začátku a vyždímané vyplivne s poslední vazbou z dvoumetrového Orange.

Půlhodinky na výlet pro pivo ke stanu a je tady další headliner. Američtí Elder jako první na festivalu nabídli doomovější pohled na věc, což z nějakého důvodu publikum nekvitovalo s takovým nadšením, jak by se dalo čekat. Přitom to byl jeden z nejlepších koncertů celého festivalu. Nick DiSalvo, frontman, kytarista a zpěvák, je kytarový virtuóz s dostatečným citem pro kompozici, a tak se zbytečně neuchyluje k přehnaným kudrlinkám či vyhrávkám, nýbrž servíruje svá sóla v akurátní míře, přímo úměrné potřebám skladby. O vybroušeném výkonu svědčila i narvaná backstage na hlavním pódiu, v čele s uznale pokyvujícím Oliverim. I’m coming home jako závěrečná mantra. Jen houšť!

Závěr druhého dne patřil hlavní hvězdě a kultovní postavě žánru, Johnu Garciovi. Kdo někdy viděl naživo Nicka Cavea nebo Michaela Giru, ví o čem mluvím, když řeknu, že ten chlap má prostě neskutečné charisma. Nevysvětlitelná aura nadčlověka. Mr. Stoner, král pódia. To, co by se dalo považovat za pózu a kýč, tolik otravný u fracků, kteří na to jednoduše nemaj, Garciovi člověk sežere i s navijákem. „One blow till I'll take ya' down, I'll take ya down/ One smoke and your head spis around and around“, vypálí na úvod hit Gardenia od Kyuss a pod pódiem vypukne hodinu a půl trvající běsnění. Koncentrované štěstí. Tolik energie za rok nevyprodukuje ani Temelín. Během celého setu zazní kompletní průřez jeho hudební kariérou, několik skladeb s výpomocí kumpána Oliveriho a při encoreové palbě July levituje celý areál metr nad zemí. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat!

Den třetí

Pětatřicet ve stínu a na břehu jezera hrají členové Fizzt covery od Creedence, časně odpolední kapely tak zůstávají upozaděny. Začínáme s Monomyth. Instrumentální spacerock z Holandska. Postupně budované skladby pohodlně překračující desetiminutovou stopáž fungují v tomhle počasí až překvapivě dobře. Věčně vysmátý klávesák (Peter Van der Meer) má na starost ono „space“ adjektivum. Jeho krautrockové vyhrávky dodávají celé věci další rozměr a k mé spokojenosti čeří někdy příliš monotématické vlny stonerové akce. Objev roku. Nebo alespoň festivalu.

Danava nudí sedmdesátovým rockem obohaceným o... nic a následně přiživuje znechucení nekonečným pozérským tlacháním mezi skladbami. Naštěstí pak přicházejí na řadu Pallbearer a víra v lidstvo je obnovena. Zvuk jako víno, důchodci v třista kilometrů vzdáleném Berlíně strachy obracejí zrak k nebi. Né, to není Boeing B-29, to je AMPEG SVT-810E. „All along the dark and forbidden way...“, zhoubná elegie útočí na všechny smysly. Krk dostává zabrat, ale nedá se přestat. „I must keep pushing onward/ Under swirling moons and galaxies.“ Jinak perfektní vystoupení tak v závěru kazí pouze rozpačitý útěk z pódia o deset minut dříve a následující přídavek „na sílu“.

Na rozladění však není čas, dalším a posledním pánem na holení je totiž elektrický čaroděj. Kult vybudovaný Justinem Obornem. Slogan „legalize drugs & murder” mluví za vše. Estetika inspirovaná béčkovými horory, okultní porno projekce a psychedelický výlet na planetu smrti. DOOM! Celý areál je v tranzu. Někdo víc, někdo míň, ale úplně příčetný není nikdo. Basa rozechvívá všechny kosti v těle a Jus mezi sóly vzývá lucifera. Okultní dýchánek se vším všudy. A tečka na závěr? Ta nejlepší z nejlepších. Funeralopolis.

“Funeral planet, dead black asteroid/

Mausoleum, this world is a tomb/

Human zombies, staring blank faces/

No reason to live, dead in the womb.“

Za rok GarSEEYA!

Stoned from the Underground, Erfurt (DE), 9.–11. 7. 15

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.