Festival Lunchmeat přiváží do Prahy výrazné projekty elektronické scény v Evropě a příležitostně i z dalších koutů světa. Letos tomu nebylo jinak, na některé vystupující jsme si museli kvůli pandemii rok počkat – jako třeba na temnou performanci Corpus Nil Marca Donnarummy, jenž s ní mimo jiné získal prestižní cenu Prix Ars Electronica; jiní se představili ve světové premiéře jako GTA Soundsystem ve spolupráci s Markem Šilpochem nebo projekt Ritual for a Dying Planet audiovizuálního umělce Erica Raynauda tvořícího pod jménem Fraction.
Úterý v Ankali: Silně audio a střídmě vizuální
Ze tří večerů předcházejícím hlavnímu programu v Národní galerii jsem se vydala na úterní program do Ankali. Vedle unikátního několika metrového promítacího prostoru, kterým disponuje pondělní festivalová lokace CAMP a středeční audiovizí v Arše, se v podzemním klubu především poslouchalo. Světla a dým společně s interiérem klubu vytvářely jedinečnou industriální atmosféru undergroundových rave parties a nelegálních večírků. Program byl, v kontrastu s ostatními, zaměřen výhradně na zvuk, a to především na ten, co chce svoje posluchače roztrhat na kusy. Večer otevřelo duo SCRAWLERS, za kterým se skrývá Jakub Hošek alias Kisstempera a experimentátorka gertie adelaido. V klubu, který se nachází na konci temného průchodu křovím a polorozpadlé silnice obklopené jen sklady a automobilkami, představit filmovější přivítání – za mlhou sotva viditelná dvojice produkovala uši probodávající skřeky střídající se s hrobovým tichem, zmodulovanými nahrávkami řetězů a úryvky hardcorových nahrávek. Retro auto-tune trap Michala Plodka vystupujícího pod pseudonymem Bílej kluk trochu odlehčil atmosféru, za to ale zaplnil prostor příchozími, aby se vzduch znovu zahltil šílenstvím. Prison Religion přinesli sci-fi zážitek se vším, co vás v kontextu mimozemských technologií a budoucnosti mohlo děsit. „Je to přinejmenším ohromující,“ píše o dvojici Vice.
Aquarian & Jakub Hošekfoto: Jan RozsypalVíkend v Národní galerii: Jak velká je správně velká stage?
V prvním z našich reportů zazněla letmá kritika na rozměry klubové stage, neboli horního patra Studia Hrdinů, a ona opravdu je trestuhodně malá. Její rozměr vytváří pocit, že jména, která tam pořadatelé umístí, nepatří do hlavního programu, je ale jasné, že to tak není. Zdaleka nejde o začínající muzikanty, naopak se tam vedle světových jmen objevili etablovaní česko-slovenští producenti a i proto publikum často výrazně převýšilo kapacity prostoru. V sobotu se nedostatek začal projevovat už na magickém uvedení „klubové chrámové hudby“ Stroona & DevKida. Představili poslední Stroonovu studiovku Temple Timbre Embers a jen s úsilím bylo vidět pod ruce vibrafonisty Dalibora Kociána, na následující pulsující GTA Soundsystem už bylo tak těsno, že se část diváků nemohla na koncert ani dostat a propásli tak i retro-projekci, která jako by vypadla z Nekonečného příběhu a do té doby zacloněnou světelnou instalaci připomínající navzájem se proplétající vlásečnice. Sobota vypadala podobně, sál byl z větší části zaplněný už na křehký ambientní set Never Sol a stejně tak si nikdo nechtěl nechat ujít charismatické duo Soft As Snow. Party, která vypukla s dvojicí Lyra Valenza a s nimi vystupující VJkou Signe Dige pak byla opět spíš neprostupnou masou zpocených těl tlačících se jedno na druhé.
GTA Soundsystem & Marek Šilpochfoto: Jan Rozsypal
Audiovizuální festival: Projekce není vždycky jenom kulisou
K předchozí reportáži, která vítá, že ve čtvrtečním programu vizuály podpořili audio-zážitek, ale nehrály prim, se vrátím ještě jednou. Já bych se chtěla přidat k opačnému názorovému táboru (jestli vůbec něco takového je), věřím, že vzhledem k zaměření samotného kolektivu i festivalu Lunchmeat na audiovizi, by mělo být naprosto v pořádku a vlastně očekávatelné, že různí vystupující budou různě přistupovat ke kombinaci obou složek živé hudby a tudíž klidně větší část interpretů na konkrétním ročníku bude klást důraz na vizuál – a platit by to samozřejmě mělo i v opačném případě.
Strhující minimalistické vizuály nabídl páteční analogový DJ set Heleny Hauff a zmíněné Soft as Snow doprovodila psychedelickou 3D projekcí, kterou šlo jen těžko vyhnat z hlavy, multidisciplinární umělkyně Guynoid. Především vizuálně působivá, temná a téměř transcendentální byla zase performance sound designéra, performera a IT inženýra Marca Donnarummy.
Závěrem zbývá zmínit ještě několik poznámek a dojmů, které se výš nevešly. Objev na tuzemské scéně Ursula Sereghy (Gin&Platonic) trochu nevděčně otevírala páteční večer, její přímočarý a přitom citlivý set by si zasloužil mnohem větší publikum. Nejsilnějším vystoupením za mě byla Lyra Pramuk, experimentátorka s klasickou hudbou, zvukem a hlasem, jejíž otevřenost divákům a upřímná radost z vystoupení zalila prostor sálu báječným pocitem sounáležitosti. A sounáležitost a spolupráci se snaží podporovat a budovat také každoroční sympozium s názvem Collective Affairs, letos řešící témata jako hudební žurnalistika, péče v hudebním průmyslu nebo východoevropská scéna a problematika její popularizace. Mary C a Dora Rodriguez moderovaly debatu orientovanou na řešení problémů, které v rámci besedy zazněly, a jako diskusi otevřenou pro všechny. Především pro bezpečné prostředí – které zástupkyně/zástupci Synth Library dokážou vytvořit – je škoda, že se sympozia nezúčastnilo více diváků a do budoucna by si jejich aktivita zasloužila větší propagaci.
Lunchmeat 2021, Praha – různá místa, 27. 9.–3. 10. 21
