Bedekr 11/2015 Bedekr 11/2015

Bedekr 11/2015

Bedekr pojedenácté v této sezóně, poprvé v novém kabátě. I na AlterEchu pokračujeme v našem hudebním průvodci, v našem křižování hudebním světem. Hodně času strávíme za oceánem, ale podíváme se také do Japonska, do Pobaltí a samozřejmě i do našich luhů a hájů. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi. Nabízíme zastávky u BeirutDavida BazanaChelsea WolfJima O'RourkaKurakPlease The TreesToe.


Beirut – No No No

Beirutovy desky mají jednu úžasnou vlastnost, a to sice, že až nakažlivě šíří dobrou náladu. Nemění se to ani se čtvrtou deskou Zacha Condona. Přestože si během čtyřleté pauzy od poslední, popověji laděné The Rip Tide prošel mnoha životními kotrmelci a peripetiemi, už s první větou rozverného úvodníku Gibraltar je jasné, že filozofie zůstává. „Everything should be fine,“ zpívá a platí to od začátku do konce. Jestliže debutová Gulag Orkestar byla výrazně ovlivněna balkánským folkem, The Flying Club Cup francouzským písničkářstvím a The Rip Tide, jak už bylo řečeno, popovou chytlavostí, pak No No No si bere od každého kousek. Popové refrény, trocha francouzského šarmu a výrazné žesťové nástroje zůstávají a jsou doplněny špetkou latinských rytmů, smyčců a dovádivých organických kláves. Stále patrné je i Beirutovo světoběžnictví, a to jak v geografických názvech některých skladeb, tak v oné žánrové hudební kosmopolitnosti. Cesta kolem světa za 29 minut. Ze všech čtyř dosavadních počinů je pak No No No tím nejvyrovnanějším, nejdospělejším. S každou další skladbou jsou písně klidnější, tišší, na jazyk se vkrádá až melancholičtější. Není to však melancholie v pravém slova smyslu, to by popíralo slova v úvodu. Je to jakási vyrovnanost, smířenost, fáze životního pokoje, kdy si člověk krátce před třicítkou uvědomí, že nejlépe mu je na pláži při zapadajícím slunci. (tf)


David Bazan – Monthly Volumes 2

Věřím, že mnoho hudebníků v dnešní době přijde do fáze, kdy opravdu neví, jak pojmout vydávání nového materiálu. A tak zkouší experimentovat. Bazanův „dvě skladby každý měsíc“ projekt není ničím novým, o vydávání „singlů“ se snažil už před lety (ačkoli neúspěšně) i třeba Billy Corgan ze Smashing Pumpkins. Většinou to má za následek nepříliš velký zájem fanoušků a ignoraci ze strany médií. U Bazana to platí půl na půl, přehrání na Soundcloudu dosahuje čísla 100 tisíc, s čímž může být hudebník docela spokojen – obzvlášť, když na internetu o jeho projekt sotva zavadíte – i já jsem jej objevil s až několikaměsíčním zpožděním, ačkoli patřím mezi fanoušky jeho bývalé slowcoreové skupiny Pedro the Lion.

Tentokrát si Bazan vystačí namísto kytar takřka výhradně s elektronickým doprovodem. Ten působí místy trochu lacině či zastarale, přesto v konečném výsledku padne k jeho hlasu dobře. Deska zrovna nehýří různorodostí, všechny skladby plynou v podobném tempu i náladě, nicméně to není vůbec na škodu a jen to posiluje dojem z poslechu. Textově se jedná o klasické slowcoreové emo.

Experiment dle mého vyšel, i když střed desky působí i po několika posleších poněkud nezáživně, vše drží nad vodou skvělý úvod a konec s akustickou Animals a temnou hitovkou Over My Eyes. (jz)


Chelsea Wolfe – Abyss

Přestože jí debut vyšel teprve před pěti lety (dle vlastních slov “trapně špatné” album Mistake in Parting nepočítaje), dá se již Chelsea Wolfe považovat za etablovanou interpretku, jež není třeba příliš představovat. Její předešlé album Pain Is Beauty z roku 2013 sklidilo všeobecný úspěch a umístilo se vysoko v nejednom výročním žebříčku. Pokud přecijen nevíte o kom je řeč, pak vězte, že Chelsea produkuje temnou hudbu vycházející z folku, jež však dávno překračuje hranice žánrů. V její tvorbě jsou zřetelně přítomné prvky gothického rocku, elektroniky a metalu. To vše doplňuje zastřeným vokálem.

Aktuální deska (v pořadí pátá) vyšla opět na známém labelu Sargent House a produkci si vzal na starost John Congleton, hlavní postava projektu the pAper chAse a úspěšný producent alb jako například To Be Kind od Swans či aktuální eponymní St. Vincent. Nutno říci, že i tady se Congletonovi podařilo odvést skvělou práci a deska má naprosto precizní a dynamický zvuk.

Dokazuje to hned úvodní singl Carrion Flowers. Rezonující elektronické údery z vesmíru protínají ticho a mlhavý hlas vytváří dokonale pohlcující atmosféru zmaru. Grandiózní elektronický metal. Následující Iron Moon ubírá na elektronice a posiluje kytary. Tiché pasáže střídají refrénové erupce. Dragged out nabízí nefalšovaný doom a Maw je skladba jako vytržená ze soundtracku k Twin Peaks. Střídání poloh rodačku z californského Sacramenta očividně baví a umí s ním pracovat. Nemálo tomu napomáhá také kytarové umění Mikea Sullivana ze spřátelených Russian Circles, který na desce hostuje a s Chelsea často vyráží na turné. Ostatně, posoudit to můžete sami již 13. listopadu na pražské Dobešce. Já tam budu rozhodně! (fh)


Jim O'Rourke – Simple Songs

Nice to see you once again / it's been a long time my friends / since you crossed my mind at all. Friends With Benefits je pro mne bezesporu jedním z nejlepších otvíráků letošního roku. Zároveň ale také obsahuje všechny „neduhy“, které novinka v Japonsku sídlícího Jima O'Rourka skýtá: zvláštní produkci, která jakoby postrádala dynamiku a také nezvyklou stavbu písní obsahující na můj vkus až příliš mnoho změn. Jak sám hudebník přiznává, název Simple Songs je tak trochu vtipem.

To je však jediné negativum. Jinak se jedná o nahrávku, která ani po měsících neomrzí. I když si možná často budete říkat, že byste k ní přistoupili jinak a z nápadů vytěžili něco úplně jiného. O'Rourke je zkrátka nevyzpytatelný, a to i když se zrovna nevěnuje experimentálnímu noisu či elektronice a dělá „obyčejné“ folkové věci. Respekt. (jz)


Kurak – Pace M

Kurak je litevský multiinstrumentalista Vygintas Kisevičius, moderní jazzový elektronik, na kterého trochu ke škodě letošní pobaltsky zaměřené Waves Central Europe pozapomněly. Kurak sleduji od loňského roku, kdy vydal EP Surface, výtečnou houpavou downtempovou záležitost, v níž se jazzové základy obklopovaly elektronickými konturami a vytvářely chilloutový soundtrack „pro noční dojezdy a první ranní rozjezdy“. Letošní vesmírné Pace M se v mnohém liší a zároveň jaksi navazuje. Jestliže Surface ovíjelo atmosférou přemítání na přelomu noci a brzkého rána, Pace M vrhá do doby víření a bujaré aktivity, kdy není na dumání čas. Rytmika skladeb se zrychlila, jazzová rozvážnost ustoupila elektronickému pulsování a strojově přesně šlapajícím, zacykleným perkusím, zvýraznila se saxofonová linka i melodická nakažlivost. Nebudu přehánět, když řeknu, že tato „planetární pětice“ svádí k tanci. Máte-li slabost pro instrumentální jazzové fúzování, hledáte-li ideální doprovod pro cesty tramvají nebo přecházení ulicemi uprostřed rušného dne, Pace M by se mohla v přehrávačích usídlit. Udrží ve víru, ale zároveň odstřihne od rušivých elementů. (tf)


Please The Trees – Carp

Carp je album nahrané za čtyřiadvacet hodin a podle toho je taky řádně syrové. S novou deskou definitivně přestávají být Please The Trees kapelou do pokojíčku (jestli teda kdy byli). Svými nevázanými orgiemi už jsou navíc jen sotva vhodní pro ty, kteří si zamilovali některé z dřívějších značně písničkovitějších skladeb. Deska je jako rozjetý vlak, ze kterého když v nepozornosti vypadnete, už nikdy nenaskočíte zpátky. Nestíháš? Nejedeš.

Tady končí všecko bratříčkování s líbivými melodiemi, tohle je extatický výraz tvůrčí mysli napěchované k prasknutí. Takže trochu blednou pravidla a hlavní slovo má momentální improvizační nápad. S dalším a dalším poslechem vlastně začínám docela držet krok, který však v závěrečné patnáctiminutovce zase ztrácím, takže znova, znova, znova.  A song is it’s own world. (hp)


toe – Hear You

Nejsem velkým fanouškem instrumentálních kapel. Mám rád instrumentálky, ale převážně v režii hudebníků, kteří jinak hrají písně „normální“, tedy se zpěvem. Toe ale vždy patřili mezi výjimky. Jejich You Go dodnes považuji za jednu z vůbec nejlepších písní daného žánru. Nicméně s novou deskou to mám opačně – Toe zde excelují v těch pár písničkách, které jsou odlišeny vokály. Především pak dvojice Commit Ballad a Song Silly skutečně ční nade všemi. S takovými schopnostmi a citem pro vymýšlení zpěvových melodií je velká škoda, že kapela ještě více s vokály nezaexperimentovala i ve svých ostatních písních. Ty bez zpěvu nepůsobí špatně, jen se poněkud slévají do sebe a žádná z nich skutečně netrčí. I přesto se ale jedná o velice povedenou desku se silnou atmosférou. (jz)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.