Bedekr 6/2016

Pestřejší Bedekr jsme tu dlouho neměli. Žánrově ani geograficky. S každou se sedmi desek tentokrát totiž zavítáme do sedmi různých zemí. Vezmeme to hezky od východu. Na Ukrajině se podíváme na nejnovější počin folktronického dua Zapaska, na Slovensku na moderní vize lidové písně v podání Ivany Mer, v Česku na lo-fi klenot moin moin, v Německu propadneme omamným zvukovým proudům Moderat, nahlédneme do sféry nového projektu anglického triphopového mága Trickyho a za oceánem se podíváme na závěr folkové trilogie Radical Face a nový počin kanadského vizionáře Tima Heckera. Tak místo krosny sbalte přehrávače a vydejte se na toulky spolu s námi.

Na pomezí divnofolku, hudební avantgardy a lyrické lidové písně se pohybuje úkaz současné slovenské scény, Ivana Mer. Na své kolekci skladeb, nahraných během jejího pětiletého křižování Evropou, buduje ve slovenštině a angličtině atmosférický magicko-realistický svět, v němž se mystika a přírodní mytologie zamlžených slovenských dálav mísí s moderními hudebními vizemi, vokálním loopingem, minimalistickou elektronikou a žánrově pak třeba nuancemi hip hopu.

Během osmi písní nechává postupně do svého folklórního skanzenu plného ambientních meditativních modliteb kradmě nahlížet současné vetřelce, ale zároveň se jim nikdy nepoddá a udrží si pohružující étos melancholické a éterické pohádkové ceremonie až do konce. V lesních krajinách zasněných víl, s bosýma nohama v orosené trávě, nikdy nesundá pomyslný kroj, ale stejně tak se neuchyluje k pouhému tradicionalismu. Folklórní muzika je snad jednou z posledních, která se dosud nedočkala své „retro vlny“ a globálnější hudební alternativní modernizace. Česko-slovenské pokusy poslední doby – Ponk a nyní Ivana Mer – nicméně naznačují, že dlouho už by tomu takto být nemuselo. (tf)

Navléknout sluchátka a tři čtvrtě hodiny nedýchat. Nemluvit. Nedýchat. S Moderat to málokdy bylo jinak. Ponořit se do jednoho z nejčistějších a nejprůzračnějších zvukových proudů na planetě byl vždy tak trochu rituál. Vědomý nebo bezmyšlenkovitý, vyvolaný tím, že Moderat zahrazují cestu proudům ostatním a s nimi zastavují čas. I přesto, že na třetím studiovém albu už Moderat nepřekračují své vlastní hranice s takovou lehkostí, jako dříve, je dostatečně bohaté na to si nechat vnutit to nejlepší příliš brzy a vpadnout do jejich nejvýraznějších zákoutí předčasně. Je znovu plné drobných, ale intenzivních poloh, které je radost objevovat. A především pohlcujícího zvuku Modeselektor a Apparata, který má moc vypnout okolní svět. Předtím než si ušpinit ruce přepínáním na nejoblíbenější skladby, bylo vždy dobré nechat si od Moderat říci vše bez přerušování. V případě týden staré desky Moderat: III tomu není jinak. (mb)

V roce 2008 vydal Phil Elverum aka Mount Eerie desku Dawn a dodnes se jedná o nedoceněný klenot světového lo-fi folku. O osm let později vydává stejně pojmenovanou desku ostravská písničkářka moin moin a klenot lo-fi je to taktéž, toho českého minimálně. Náhodných podobností mezi Mount Eerie a moin moin přitom můžeme nalézt více. Elverum skládal Dawn na samotce hluboko v norských lesích, kde se vyrovnával se svými démony. Magdaléna většinu nápadů zosnovala v zapomenuté rybářské islandské vísce, kde nabírala uměleckou inspiraci pro své malby. Elverum v textech rozvádí intimní lyriku a přírodní symboliku a mystiku, moin moin také. Nicméně i přesto není Dawn od moin moin žádným derivátem Elverumovy zpovědi. Je dost pravděpodobné, že moin moin o desce Mount Eerieho ani netuší. Je to jen úžasná souhra náhod a mávání motýlích křídel, že s mnohaletým odstupem vyjdou dvě desky, které jsou si tak blízké.

Sedm skladeb moin moin je vyloženě akustických, intimních, pokojových. Na strunách tiše naléhavých, v hlase šeplavě naříkavých, v textech podmanivě křehkých, ženských, a přitom zcela nepatetických. To u jiných nebývá pravidlem. Noční difuze přírodního romantismu, mezi nimiž je hranice nejasnější než počasí na Islandu. Lyrické proplétání mezi tmou a rozbřeskem, deštěm a sluncem, pokora před neuchopitelností neživé přírody, prostupování skrze ni, sublimace do ní. Zhudebněná poezie, jejímž veršům a emocím porozumí každý. (tf)

Folkař Benjamin Cooper skrývající se pod monikerem Radical Face odstartoval před 5 lety pozoruhodnou sérii o jedné fiktivní rodině. Já jsem ji zachytil až na úplném konci, tedy po vydání letošní uzavírací desky The Family Tree: The Leaves. Rád se ale na podobné projekty dívám takhle s odstupem, mám to podobně jako s televizními seriály – pouštím si je až ve chvíli, kdy už je vše hotovo. 

Na poslech působí „Listy“ příjemně, klidně, atmosférou evokují hudbu písničkáře Sama Beama (Iron & Wine), občas (The Ship in Port) dají vzpomenout i na fantastickou desku Sufjana Stevense Carrie & Lowell z loňského roku. Deska ale trpí také jedním „nešvarem“, který mi často dokáže zážitek z poslechu velmi znepříjemnit – a to, že jedna skladba výrazně převyšuje ostatní, v tomto případě se navíc jedná hned o tu úvodní (což je ten nejhorší možný scénář) s názvem Secrets (Cellar Door). Ostatní songy se nesou na podobné vlně, žádná z nich už vás ale tolik nepohltí. Možná by desce prospělo, kdyby nebyla tolik „bezpečná“ a Cooper se snažil aspoň místy o něco více experimentovat. To se ale bohužel neděje a po pár skladbách už vás toho příliš nepřekvapí. I tak se ale jedná o povedenou nahrávku, kterou stojí za to vyzkoušet, obzvlášť, pokud patříte mezi fanoušky tichého indie folku. (jz)

Nahrávání nové desky kanadského krále ambientu Tima Heckera probíhalo mezi lety 2014 a 2015 v Greenhouse Studios v Reykjavíku. Přirozeně tak její plynutí napodobuje divokou krásu islandské krajiny. Pokračuje v tom, co Hacker umí nejlépe: kombinovat povědomé, tradiční hudební prvky s naprosto cizími zvuky, jenž mu tentokrát pravděpodobně v hlubokém spánku našeptávali sami islandští elfové.

Jednen z Heckerových nejsilnějších nástrojů je tak prostý, až je geniální: lidský hlas. Hecker prižval ke spolupráci Icelandic Choir Ensemble a samotného Jóhanna Jóhannssona, aby obdařil Love Streams oním kruciálním lidským elementem, jenž je středobodem jeho tvroby. Zpěvy, které dokola zanikají a zase se vracejí ve skladbách jako Music in the Air a Castrati Stack jsou tak nádherné a strašidelné, že se mi z nich chce zvracet a brečet zároveň. Love Streams je zvukem brilantního, nebojácného muzikanta poprvé si uvědomujícího svůj plný potenciál.

Heckerova osmá deska je občas nemilosrdná a zlověstná. Nicméně momenty projasnění zde nechybí. Nejednou jsem během poslechu zažil pocit, jenž by se dal připodobnit k ohromující přírodě Islandu. Ten pocit, kdy najednou spatříte duhu nořící se z obrovité mlhy produkované tryskajícími vodopády okolo. Heceker popisuje inspiraci pro Love Streams jako „Přenos chorálů z 15. stolelí do doby umělé inteligence a jazyka digitální resonance“ a to naprosto sedí, především u fragmentovaného překladu komorní hudby na Live Leak Instrumental a monolitického finále Black Phase. Jako chatrná záře neonového kříže, Love Streams je majákem svatyně a spásy v těchto bezbožných časech moderního věku. (fh)

Nostalgie často zavírá dveře před novou energií a je dobře, že se Tricky své hypnotické trip-hopové minulosti pomalu vzdaluje. Zakouřený dub ze studia nadobro nevyhnal, to rozhodně ne. Nicméně jej na lednové desce jeho nejnovějšího projektu Skilled Mechanics provětral novými hudebními přátelstvími. Trickyho nenápadné kouzlo osvěžují čtyři ženské vokály, kterým dává minimálně tolik prostoru, jaký si nechává pro sebe. Jak sám prozrazuje, často zpočátku vycházel z popových podkladů, které jeho dlouholetí spolupracovníci DJ Milo a bubeník Luke Harris obalili tou starou dobrou zadumanou záplatou. Nečekaný drive úvodních I'm not Going, Hero a energické grime rapové Beijing To Berlin zabržďuje dětsky naivní baladou Diving Away. Nastupující, lehce unavené písně už ničím příliš nevybočují. Tak jako tak, po přesunu do Berlína je jasné, že se Tricky do věčných lovišť ještě neubírá. Skilled Mechanics stojí za soustředěný, opakovaný poslech. (mb)

Ukrajinská dvojice Zapaska se vydáním alba Pomalu dost možná ocitla na vrcholu svého tvůrčího procesu. Zmizela přehnaná infantilita (Pavlo už na pódiu nepředvádí letadlo), ale zůstala zdravá dávka rozvernosti. Ze svých prvních nahrávek si ponechali lásku k ukrajinskému folkóru. Z minulé, trochu přeelektronizované a umělé desky Kontur si zase vzali elektroniky jen únosné množství. Podařilo se jim to vybalancovat tak, že výsledkem je neuvěřitelně svěží, optimistická a důmyslně žánrově propletená deska.

Ukrajinština se ráda pyšní tím, že je jedním z nejlibozvučnějších jazyků. Ale pyšní se právem a Pavlo s Janou to svou tvorbou dokazují. Zapaska si ostatně ráda půjčuje verše od ukrajinských básníků, tentokrát to byl Mykola Bažan (1904 – 1983), díky komu vznikl text ke skladbě Zapytajsja.

Pomalu je navzdory svému názvu albem, které vás hodně rychle probudí ze zimní letargie a nastartuje do jara. Je to taková lyrická alternativní diskotéka a vsadím se, že na písničky o vrabčácích a vlaštovkách jste tancovali naposled ve školce. Už dlouho jsem z žádné desky neměla takovou radost. (hp)