52 Hertz Whale: Prokopat se na domácí scéně

Během lublaňského MENTu jsem se sešla se slovenskou kapelou 52 Hertz Whale (52HW). Nezvykle nádherné počasí doléhalo na všechny, a tak jsme se už večer předem domluvili, že se sejdeme „v létě”. A protože bylo léto, sedli jsme si prostě na zem, tam, kde při brzkém odpoledni nejvíc svítilo sluníčko. Ačkoliv dobře naladěni, všichni po odehraném koncertu – prý s pár technickými chybami, ale víceméně spokojení – a protančené noci vypadali trochu unaveně.

Tuhle letní půlhodinku se mnou absolvují zpěvák Dominik Prok a Patrik Nagy a Adrián Krišák, dvojice kytaristů. Chybí tedy jen bubeník Tomáš Tabiš a Dominik Fabian, který hraje na basu (ta ho údajně nebaví, všechny v našem zasluněném kroužku ale baví jeho nový projekt Hyperobject a nadšeně mi ho okamžitě doporučují).

Kapela právě ukončila menší turné s polskou senzací Trupa Trupa, kteří právě vykopli singl pod hlavičkou Sub Pop, o čemž si do teď muzikanti z postsovětských zemí nechali jen zdát. Oba projekty dorazily na MENT přímo z poslední zastávky v Budapešti. 52HW se na MENT snažili dostat už tři roky, ale až nyní to konečně vyšlo. „Dostali jsme se sem, protože hrajeme. Hráli jsme na showcase v Bratislavě, kde byli ‚menťáci' a před tím na Colours, což pro nás byla příležitost, jak oslovit lidi z hudebního průmyslu, navíc i tam byli Andráž s Dominikou z MENTu.” Účast na showcasech má pro kapelu, která chce růst za hranice, zásadní význam. Dostanou se tak  do hledáčku promotérů a festivalů, kteří by se k nim jinak třeba nedostali. Kluci vyzdvihují hlavně slovenský showcaseový festival Sharpe, na kterém si jich všimla i zahraniční média (jako třeba Under The Radar anebo Louder Than War). Díky festivalům získali kontakty a nové nahrávky se jim dostávají ven o něco lehčeji.

Po pěti letech fungování a času určité stagnace, pobytu v šedé zóně, jak to popsal Adrián, jim úspěch na festivalu vrátil nadšení a motivaci pro další hraní. Postesknou si, že slovenská scéna není v jejich žánru příliš velká, nejsou dost tvrdí ani dost popoví, aby zapadli do jednoho nebo druhého tábora, na které se zrovna upírá pozornost, navíc do teď chyběla na Slovensku jakákoliv pomoc zevnitř. To se ale pomalu mění k lepšímu díky Lala Music Export, proexportní kanceláři podobné českému SoundCzechu, která společně s Pohodou stála za vydařeným československým fokusem na loňském Eurosonicu. „Lala Music Export, to je velká pozitivní změna pro slovenské kapely. Je tu i Pohoda, taky dělá nějakou práci, ale je už těžší se tam dostat. Lala tomu velmi pomáhá, bylo dost těžké prokopat se na domácí scéně bez domácí pomoci, kde by někdo ty kapely tlačil, aby lidi chodili na koncerty.”

Zároveň dojdeme i k tomu, jaké překážky se staví do cesty pořadatelům koncertů v Bratislavě. Dominik, který s prvním koncertem 52HW vstoupil jednou nohou i do promotérských vod, popisuje, jak je těžké dostat větší kapely do Bratislavy, nejen, že se jim příliš nechce, ale je problém najít úměrně velký prostor. Přesto se společně s Markem Mikičem, manažerem kapely, snaží zajímavé projekty do města nalákat. V poslední době stáli hlavně za vyprodanými Algiers, kterým 52HW předskakovali. Útočištěm je jim většinou spřízněný klub Fuga, asi nejvýraznější centrum dění v Bratislavě.

Snaží se rozhýbat domácí scénu, přesto je prioritou kapely, aby více vyjížděla hrát do zahraničí. O jejich živých vystoupeních se hodně vypráví, a protože jsem ještě neměla příležitost, nechala jsem rozhovor až na den poté, co zahráli v klubu Gromka a potvrdila si, co jsem z mnoha zdrojů tušila. Po přeposlouchání jejich zatím jediné desky I’ve Met a Lot of People (2017) a posledního singlu Thin Skin bylo živé vystoupení posledním dílkem do skládačky. Sami říkají, že do nahrávek nedokážou promítnout to, co chtějí svojí hudbou vyjádřit a ačkoliv jsem se vešla do klubu až na poslední tři skladby, až tam jsem pořádně pochopila vzrušení, které se kolem kapely poslední dobou šíří. Nemusí ničit nástroje nebo zdolávat jevištní konstrukce, aby jejich koncert byl zážitkem, který nám ještě chvilku bude kolovat v žilách. Nejde ani tolik o samotnou hudbu jako o celkovou pohodlnou atmosféru vznášející se nad davem návštěvníků, pocitem sounáležitosti a uspokojením nad prostým faktem, že v tom davu můžu být. Zeptala jsem se, jestli jsou si vědomi toho, jak zásadní je vidět je naživo. 52HW si na živých vystoupeních zakládají a primárně chtějí, aby posluchači došli na koncert, zároveň uznávají, že stále pilují svoji zdatnost co se týče nahrávání, a tak výsledek není vždycky perfektní. Kromě toho starší skladby mohou naživo dál žít svým životem a vyvíjet se.Nakonec možná nejzásadnější vliv minimálně na zvuk kapely mají personální změny, které se děly od vydání debutu. Do kapely přibyl Adrián původně z už neexistujících Max Bazowski: „Tam je ten paradox, že oni nahráli desku v původní sestavě a až potom jsem přišel já. Takže jsem dohrával kytaru až do nahraného alba. To byla docela výzva.” Svůj pohled přidává i Patrik, ten loni v říjnu vystřídal Renata Khallo, který kvůli problémům s ramenem kapelu opustil: „Když došel Adrián, něco se změnilo a pak jsem došel já a na těch nahrávkách jsem neudělal nic a to, co nahrál Renat, naživo teď všude nesedí a já to ani nechci hrát tak jako on.”Pro Patrika, který zároveň působí ve trojčlenné kapele Trpim. to bylo první turné s kapelou, stejně jako první showcase. Když o tom mluví, (obrazně) plácá zbytek kapely po ramenou za to, kam to dotáhli. Přesto ho vystoupení jako jediného neznervózňuje. „Na showcasech má člověk vždycky takovou zvláštní dávku nervozity, jinak, než když hrajeme regulérní koncert. Není to tak, že člověk dojde a hraje pro neznámé publikum, to je velmi pohodlná situace, ale člověk ví, že tam ‚někdo' důležitý bude.“ Poslední koncert, a hlavně MENT, nicméně hodnotí 52 Hertz Whale s nadšením. „Jsou i takové showcasy, kam se nevyplatí jezdit, ale na MENTu jsme dobře.“

MENT 2020, Lublaň (SI) – různá místa, 5.–7. 2. 20