Philip Glass a Music in Twelve Parts - a na ničem jiném nezáleželo

Philip Glass & the Philip Glass Ensemble, Ostravské dny, 16. 8. 13foto: Jiří Volejník

Když jsem se rozhodl, že půjdu na Music in Twelve Parts, tak jsem vyloženě chtěl celou skladbu slyšet i předem. Ano, nikdy předtím jsem ji neposlouchal a bylo mi jasné, že minimalistické dílo tohoto trvání bude vyžadovat velmi soustředěný poslech, a tak jsem se zhruba v době dvou měsíců před samotným koncertem ponořil do Music in Twelve Parts. Pouštěl jsem ji po jednotlivých částech nebo od začátku, podle toho, kolik jsem na to měl času. V průběhu najíždění na glassovskou vlnu jsem se striktně vyhýbal jakýmkoliv soudům o skladbě, což šlo velmi těžko, neboť jsem i občas musel vysvětlovat, co to vlastně poslouchám, proč, a co je na tom tak „skvělého“. Na druhou stranu jsem ale věděl, že skladba na mě bude nejvíce promlouvat až v samotný večer v aule Gong a to bude právě ta doba, kdy vyslovím své poznatky.

Celé to postupně vedlo k tomu, že jsem se na koncert čím dál tím více těšil. První věc, kterou jsem si předem dovolil uvědomit, byla majestátnost skladby. Minimalistický neznamená skromný a v tomto případě to platí mnohonásobně. Začínal jsem být také zvědavý na technický aspekt interpretace kvůli repetitivnosti s jemnými variacemi a samozřejmě kvůli rozsahu skladby. Druhá věc, která mě nepotěšila, ale začal jsem si ji uvědomovat, byla, že se mi celá záležitost „prostě líbí“.

Co se mi na ní líbí, o tom budu psát a dozvěděl jsem se to večer v pátek 16. 8.

Koncert

V prvních minutách jsem přemýšlel o tom, že sedátka měla každé zvlášť opěrky na ruce na obou stranách, takže jsem je nemusel sdílet se sousedem (alespoň se domnívám, že všechna). Malichernosti. Ještě při příchodu jsem se zajímal, kolik známých tváří v publiku uvidím, ale v momentě, kdy už zbývalo pár posledních chvil do zaznění prvních tónů, jsem se dostal do prazvláštního rozpoložení. Na ničem jiném nezáleželo. Nedokázal jsem uvěřit, že konečně uslyším tu skladbu. I když jsem se s ní v předchozí době dobře seznámil, byla mi do té chvíle jakoby vzdálená a cizí, asi protože jsem o ní moc neuvažoval. Do Gongu mi ji přinesli samotný Philip Glass + Ensemble a připravili mi tak velmi intenzivní okamžik nadšení a dojetí. Chtěl jsem si popovídat s někým, kdo zažil to samé, co já. A pak přišla úleva a vědomí, že pravděpodobně na dlouhou dobu slyším skladbu naposledy.

Úvodní tóny

Opustím už své dojmy a pokusím se tedy co nejpřesněji napsat, čeho si na skladbě cením a jak se to v pátek večer vydařilo. Asi až při pohledu do programu jsem zavrhl myšlenku, že skladba bude hrána v nestandardním pořadí jednotlivých částí. Slyšeli jsme ji tedy v obvyklé posloupnosti. Hudební gurmáni si takovou situaci budou muset nasimulovat doma.

První část byla nejklidnější ze všech, působila díky tomu jako výchozí bod, ve kterém se posluchač postupně ponořuje do plynutí skladby a je připraven vnímat budoucí průběh a následné změny. Hráči ansámblu Philipa Glasse si s ní poradili výtečně, i když zatím působili trochu nesměle a tóny dechové sekce, které jsou v této části ještě relativně dlouhé, místy nedoznívaly. Přesto jsme si mohli vychutnat jemné melodické přednosti prvního oddílu a to díky výkonům vokalistky Lisy Bielawé a souhry obou fléten Jona Gibsona a Andrewa Stermana.

Druhý oddíl započal ve svižnějším tempu. Hned ze začátku jsme mohli oceňovat odlehčený tenorsaxofon Davida Crowella. Vzápětí skladba zrychlila a na nás začala působit dynamická arpeggia klávesové sekce reprezentované Micki Rossim. Hned se také v dechových partech objevil nosný melodický motiv skládající se v první části ze sestupujících tónů v intervalech tercie, sekunda a tercie, které se opakují v druhé části i při postupu nahoru (když tuto posloupnost aplikujeme od tónu C, vyjde nám sestupující tónová řada C-A-G-E v první části. Náhoda? Čirá. Vyzkoušejte si to doma.). S nástupem sopránsaxofonu Johna Gibsona přišla výrazná ornamentace původní jednoduché melodie. Za velikou pochvalu stojí přesné dodržování nástupů hudebníků při výrazných změnách ve skladbě, které se daly i vytušit pár taktů předem díky pokynům hlavy Philipa Glasse za klávesami. Zhruba za půlkou došlo k dalšímu zrychlení skladby, ale práce s původním melodickým postupem byla zachována.

Před první přestávkou zazněla ještě třetí část se svou skrytou komunikací zprostředkovanou tenorsaxofonem Davida Crowella, který v první zhruba polovině této části ve stylu Morseova kódu střídal dlouhé a kratší délky tónu D, což neušlo mé pozornosti a dominovalo nad ostatními prvky. Ve zbývajícím segmentu se o slovo přihlásil i zbytek dechové sekce a zpěvačka a ve stejném duchu společně prostřídávaly dva tóny.

Změna a průběh

Čtvrtá část začala tempem a střídajícím se metrem ve stylu smrtící polky. Prvotní veselý charakter se ale rázem rozpadl v disonantní harmonii a ke slovu se přihlásil nový prvek v celé kompozici, kterým byly dlouhé tóny trvající přes několik taktů, a to ve vokální a dechové sekci. Ansámbl je hrál s náležitým důrazem, a tak vynikly nadevše. Někde za polovinou se změnila i struktura harmonického doprovodu klávesové sekce a ke konci gradovala dynamika táhlých tónů, které byly o to výraznější i proto, že zpěv Lisy Bielawé a sopránsaxofon Jona Gibsona se přesunul do vyšších poloh.

S nástupem pátého oddílu se vokálního partu ujal i Michael Riesman z klávesové sekce. Vrátil se poněkud veselejší nádech a přibyly hravé dvojtónové variace v melodii postavené na opakujícím se intervalu sekundy u vokálů a kvarty u dechů. Klávesový doprovod pevně držel metrum a melodie se díky rozličným tónovým délkám dostávala do autonomních pozic osvobozených od předepsaného taktu.

Hned na začátku šesté části se role hráčů pozměnila. Flétna přešla do doprovodných tónových běhů a vokální part variující sestupnou trojtónovou melodii byl podporován tenorsaxofonem i klávesami.

Po delší pomlce

Objevila se zde návaznost sedmé části na část předchozí, kdy se hned na začátku v melodii o půl stupně snížily dva tóny. Následně se však hlavní motiv rozčlenil na komplexnější melodické postupy a později byl přenechán výhradně klávesám a jednomu dechu. Vokál na chvíli ustoupil a zvýrazňoval jen určité tóny. Po relativně krátké době zažila melodická linka další proměnu a v jejích štěbetavých výškách ji podpořila většina ansámblu.

Osmý oddíl začal testovat hranice interpretačních schopností hráčů. Rychlá arpeggia v doprovodu se týkala všech až na vokál a tenorsaxofon. Výše zmiňovaní mezitím kontrastujícím pomalým způsobem střídali dva tóny. Po postupném zrychlení jsme se opět dostali ke složitějšímu tématu, jemuž dominovalo výrazné sforzando ve flétně Andrewa Stermana v protikladu s legatem ve vokálním partu, i když oba melodické postupy byly velmi rychlé.

Devátý díl prostý vokálů opustil minimalistickou práci s několika tóny v melodii. I když byl repetitivní charakter zachován, hráči zde se svými nástroji rozvíjeli téměř plně chromatické melodické postupy. Nejsilněji to bylo znát v závěru části, kde se houpavým způsobem střídaly výrazně sestupující a vzrůstající tónové linie.

Ve finále

Velmi vytrhující bylo, že ansámbl zahrál po konci devátého segmentu několik taktů ze začátku desátého. Bylo to před poslední pauzou. Připravilo a utvrdilo nás to v tom, že půjde opravdu o velkolepé finále, takže když jsme za pár chvil usedli do sálu, začal desátý oddíl ve slavnostním duchu hlásat vrcholek cesty o dvanácti částech. Jeho členitá harmonická textura vytvářela hravé melodicko-rytmické kreace.

Od začátku jedenáctého segmentu jsme si mohli vychutnat mimo návratu Lisy Bielawé i změny harmonie podřízené měnícímu se dvojtónovému intervalu v melodii. Magicky pozměňovaly charakter části a některé znějící kvarty jakoby přichystávaly půdu pro poslední část. Souběžně se měnící harmonie s melodií v závěrečném segmentu přeskakovala do jiných dimenzí. Přesně tak vyznívaly objevující se motivy podpůrně nesoucí hlas vokálu.

Ztracen

Ještě bych mohl napsat o tom, že jsem při cestě do Gongu, v domnění, že jdu správně, zabloudil do areálu Dolní oblasti Vítkovic v místech, které se poslední dva roky používají jako hlavní brána při Colours of Ostrava, takže jsem se nakonec musel vracet a notný kus areálu ještě obejít zvenčí. Hlavně jsem se ale ztratil při poslední části Music in Twelve Parts. Při poslouchání opakujících se motivů, které na sebe postupně nabalovaly další tóny a takty, jsem ztratil přehled, jaký počet motivů jsem vlastně už slyšel a neměl jsem ani ponětí, kolik jich ještě přijde a jak často se budou opakovat. Celé mě to zanechalo v pozici, kdy se ocitnete v neznámém prostoru, i když třeba ve vám dobře známém městě a hledáte povědomé prvky, abyste mohli odhadnout svou pozici. Přesně tak jsem i já čekal na každou novou variaci napjatý, jestli dojde ke změně či ne, jen abych stejně posléze zůstal ztracen mezi dalšími motivy (budovami).

Philip Glass Ensemble: Music In Twelve Parts, Ostrava - Gong, 16. 8. 13