Soudobá hudba v sálech přírody: Zmínky

Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13, foto Libor Galia Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13foto: Libor Galia

Expozice nové hudby 2013: reportáž | fotogalerie

Pět prosluněných červnových dnů festivalu 26. ročníku Expozice nové hudby přineslo soudobou vážnou hudbu do míst, která se s ní primárně neasociují. Koncept zvučících zahrad však dokázal uvést vše na pravou míru. Výsledek? Jedinečná „sightseeing tour“ a především bohatá hudební produkce, jež nám ukázala nejen právoplatné postavení soudobé vážné hudby ve světě kolem nás, nýbrž i nutnost její existence. Znějící zvuky koncertů a vystavených instalací se staly novými kosmopolitními živočichy, kteří jakoby učinili v dané lokalitě radikální změny v biosféře, a tím obohatili naše vnímání prostoru, prostředí, zvuku a vzájemných vazeb tohoto celkového systému.

Zahájení (středa)

Zahájení tradičně probíhalo v Besedním domě. Ochutnávka z Cageovy makrobiotické kuchařky odkazovala k minulému ročníku expozice, s nímž bylo spjato právě Cageovo jubileum. Zvuky vaření jsme však mohli slyšet pouze z mixovaných nahrávek.

Večerní velkoformátový koncert, taktéž probíhající v Besedním domě, představil skladby pro smyčcový orchestr v pojetí skladatelů z 2. poloviny 20. století. Iniciující žalozpěv Krzysztofa Pendereckého disonantními shluky a táhlejšími souzvuky v plynoucí struktuře vzpomínal ve své tristní až zoufalé náladě na oběti Hirošimy.

Jako další zazněla glissandová skladba Iannise Xenakise Syrmos. Od tichých pizzicat se dostávala až k dramatickým staccatům a bouřlivým tremolům doplněným o všudypřítomná glissanda s dynamikou danou podle toho, kde se ve skladbě zrovna vyskytují. Nutno dodat, že šlo o skladbu velmi náročnou na přesnost a především na výraz, což se Filharmonii Brno pod taktovkou Macieje Tworka dodržet podařilo. Následovala poněkud intimnější kompozice Giacinta Scelsiho Natura renovatur. V klidu nás ale nenechala, ve svých zvyšujících se tónových postupech a vysokých vibratech nabývala charakteru silné naléhavosti a dramatičnosti.

Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13, foto Libor Galia Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13foto: Libor Galia

Lákadlem pro širší veřejnost byla bezpochyby skladba Mauricia Kagela Szenario pro film Andaluský pes. V místech chyběla při produkci synchronizace hudby s filmem, výrazné to však nebylo a na zážitku neubíralo. Navíc v hierarchii celkového díla povětšinou stála vizuální složka o stupínek výše, pokud jsme účelně necílili na složku zvukovou. Propojení zásadního surrealistického snímku se skladbou pro smyčcový orchestr autora soudobé hudby bylo ukázkou šikovné práce dramaturgie. O zakončení večera se postarala skladba Alberta Breiera Wald der Klänge des Gedenkens, jež byla pozvánkou do nitra skladatele a jím vystavěného lesa naplněného pocitově stavěnými zvuky. Divákova pozornost byla místy testována ve velmi tiché struktuře skladby. Jedinečné zakončení a pozvánka na budoucí dění, které více kontrastovalo s klasickým pojetím koncertu vážné hudby a již směřovalo do brněnských zahrad.

Dramaturgie festivalu společně s Filharmonií Brno a dirigentem Maciejem Tworkem nám přichystala krásný zahajovací koncert, ačkoliv návštěvnost byla výrazně nižší, než v případě minulého ročníku. Výběr skladeb byl však naprosto v pořádku, velmi příhodný a určitě se bylo na co těšit už jen z toho důvodu, že pravděpodobně dříve než za rok nic soudobého v Besedním domě neuslyšíme. Vrchol a smysl celé expozice zde ale nehledejme, neboť ten se v následujících dnech přemisťoval na místa úplně jiná.

Večer ještě neskončil a my měli možnost zúčastnit se rozezvučení první instalace na nádvoří Domu pánů z Kunštátu. Dílo Music on a Long Thin Wire od Alvina Luciera decentně produkovalo z vibrující struny zvuky nepředvídatelné ve svém časovém sledu. Vstupovala zde náhoda, kterou ale mohl ovlivnit charakter počasí (vítr, srážky). Zvuky instalace jemně rezonovaly dole na nádvoří a mísily se se zvuky okolí. Je pravda, že nahoře na balkónech, kde byl drát instalován, byl zvuk výraznější, avšak bez výrazného ovlivnění charakterem místa. U tak delikátního experimentu bylo důležité nepodcenit kvalitu reprodukční techniky, aby se zabránilo zkreslení a zajistilo kvalitní nazvučení prostoru. V této rovině se instalace dala ještě vylepšit. Událost se těšila velké návštěvnosti, čímž zdůrazňovala význam a diváckou oblibu konceptu zvučících zahrad, tedy přenesení soudobé hudby na nová místa.

Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13, foto Libor Galia Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13foto: Libor Galia

Dvě zahrady (čtvrtek)

Následující den se nesl ve znamení brněnské tvorby. Výstava grafických partitur Petera Grahama ze série Zahrada Orfeova se konala v atraktivním prostředí bývalé vodárny pod Špilberkem. Škoda byla, že se nerealizoval koncept zvučící zahrady, a tak jsme ukázky z partitur pro klavírní provedení bohužel mohli slyšet pouze jako doprovod výstavy uvnitř budovy. Večer patřil dalšímu „Brňákovi“ Tomáši Vtípilovi a mužskému sboru pod vedením Jana Špačka Láska opravdivá. Koncert Nápěvy domova, vycházející z poesie Ilse Ringler-Kellner, zněly v opuštěném Hudebním pavilonu Místodržitelské zahrady.

Vila Tugendhat (pátek)

V pátek jsme poprvé v rámci festivalu zavítali do vily Tugendhat na přímo velkolepou událost, která pro mnohé z nás bude nést stejný význam jako schůzka Klause a Mečiara. Brněnská verze zvukové instalace A Piano Listening to Itself od Gordona Monahana byla také neskutečnou vizuální podívanou, kterou si někteří z nás možná zafixují stejně jako obraz sjíždějících oken vily. Poetický název a smysl instalace korespondoval s až romantickou podobou celku. Dva klavíry umístěné na trávě v zahradě byly se střechou vily propojeny dráty, skrz které se odtud pomocí počítače a cívek posílal signál. Ten nesl pro každý klavír zvlášť generované (nikoliv nahrávané) a upravené kompozice v klavírním provedení (piano poslouchající samo sebe). Do jednoho klavíru se přenášely skladby Leoše Janáčka a do druhého skladby Henryho Cowella. Pomocí rezonance strun a amplifikace ozvučnicovou deskou obou klavírů se do zahrady decentně vlínala hudba obohacující její prostor a úspěšně odvádějící pozornost od skutečného místa, tedy vily Tugendhat. Zažili jsme skoro až mileneckou korelaci plynutí hudby a vnímání zahrady. Do celkového procesu mohl vstupovat déšť, vítr či jakékoliv jiné souznějící jevy.

Později téhož večera mohli návštěvníci slyšet jediné provedení instalace Hauke Hardera Grigio Due for sine waves and horn speakers v prostorách skleněného pokoje.

Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13, foto Libor Galia Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13foto: Libor Galia

Čtyři domy (sobota)

Nabitý sobotní program uvedla další rozeznělá instalace, tentokrát v zahradě Jurkovičovy vily. Dílo Klangbaum Innehalt ( „Zvukový strom zevnitř“) Andresse Bossharda a Manuely Hitz přivedlo dva cizí světy dohromady. Prostor zahrady byl prostoupen reproduktory, které hrály jednu skladbu od Bossharda a druhou od jeho spolupracovnice a realizátorky instalace Manuely Hitz (skladba Innehalt). První interaktivní dimenzí díla bylo jeho napojení na středisko tvůrčího týmu „klanghimmel“, kvůli němuž se struktura a charakter výstupu neustále měnil. Instalace pracovala s fyzickým prostorem zahrady skrze rozmístění reproduktorů a jejich rozličné ozvučení. Znějící táhlé tóny, zvuky, ale i hlas, měly jinou a zcela novou podobu v různých místech zahrady, což se stalo druhou interaktivní dimenzí.

Dva cizí světy, zahrada a vše, co do ní nebo jejího okolí patřilo (od zpěvu ptáků až po kroky a hlasy návštěvníků), a kompozice autorů nutily k neustálému vnímání charakteristik obou a stvořeného celku zároveň, proto byla škoda, že autorka sama vstupovala do díla čtením textů a připojoval se i hráč na sitár. Tyto dva elementy neměly potenciál zdůraznit význam instalace, kterým bylo vnímání dialogu obou světů a rozjímání nad ním – bohužel akorát překrývaly a smazávaly to důležité. Pozitivem je, že instalace je stále možno navštěvovat (do konce července) a tudíž se můžeme nechat znovu okouzlit zvuky a místy. U památníku Leoše Janáčka se to samé odpoledne rozezněla instalace Alvina Currana v podobě zahradního domku s názvem Gardening with John.

Podruhé a naposled jsme měli večer možnost zastavit se v rámci festivalu v Besedním domě. Rozhodnutí dramaturgie vyhýbat se tradičnímu koncertnímu sálu bylo velmi pozitivní. Za novými zážitky bylo nejlepší jít na nová místa. Možná to zní jako klišé, ale soudobá vážná hudba má potenciál bujet kdekoliv jinde a letos to byly zahrady. Možná o tom i svědčí opětovná, kriticky nízká návštěvnost tohoto koncertu.

Podvečerní program se zaměřil na náročnějšího posluchače a představil skladby pro smyčcový kvartet z méně koherentního spektra autorů. Interpretace se ujalo těleso Miloslav Ištvan Quartett. Hned první skladba Poslední zápas byla počinem relativního „nováčka“ v soudobé vážné hudbě a zároveň violoncellisty Miloslav Ištvan Quartettu Štěpána Filípka. Přinášela s sebou autorův svěží přístup k práci jak s hudebním materiálem, tak i se smyčcovým kvartetem. Následující skladba Maxe Sterna In Grief and Rage přicházela úplně z jiného prostředí a dominovala svými neurotickými a místy klidnými tóny, které se ocitaly i v kontrastu. První z brněnských velkých jmen tohoto večera byl Alois Piňos. Jeho 3. smyčcový kvartet pracoval ve své struktuře především s drobnými tónovými sekvencemi. Piňosův současník Josef Berg následoval taktéž se svým Smyčcovým kvartetem, ale výrazně starším (1968), i tak bylo příhodné porovnat práci obou autorů v daném kontextu.

S Johnem Zornem jsme se zase dostali až na scénu za Atlantikem, ale ke kořenům skladby Kol Nidre bychom museli přes oceán zpět, neboť se váže k židovské modlitbě. Výrazně kontrastovala s „brněnskou tvorbou,“ ale tematicky souzněla s Maxem Sternem, který měl obdobný zdroj inspirace v židovské kultuře. Kol Nidre v konstantní harmonii a měnící se žalostné melodii byla unikátním obohacením večera. Na závěr zaznělo poslední velké brněnské jméno, Miloslav Ištvan. Jeho Zatemněná krajina byla krátkou, vysoce efektní skladbou v práci se smyčcovým kvartetem.

Pozdní večer přinesl třetí a poslední zastavení ve vile Tugendhat při příležitosti jedinečného koncertu Alessandra Bosettiho a Chrise Abrahamse ve skleněném pokoji. Chvályhodné bylo rozhodnutí pořadatelů zpřístupnit prostor zahrady vily pro návštěvníky, kteří se kvůli kapacitě nedostali dovnitř. Samozřejmě hrálo jistou roli i příznivé počasí, takže bylo možné otevřít okna pokoje. Zvukový a hlasový experimentátor Alessandro Bosetti společně s klavíristou Chrisem Abrahamsem nám připravili fascinující meditaci zvuků, hlasů a tónů klavíru. Místy živou až bujarou a místy klidnější a repetitivní. Bosetti velmi vkusně vybírá zvukový materiál a souhru obou interpretů bylo radost poslouchat.

Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13, foto Libor Galia Expozice nové hudby, Brno, 12. - 16. 13foto: Libor Galia

Příroda ve zvucích (neděle)

Během zakončujícího dne festivalu se rozezněly poslední tři instalace. Ve skleníku Botanické zahrady PřF MU Lucie Vítková představila svou *instalace.avi*. V Mendlově muzeu se bohužel jen skrze audio přenos rozezněl hrách Michaela Primea v instalaci Mendel's pea varieties a dílo Turbulence představil Jiří Suchánek v Otevřené zahradě na Údolní ulici.

Závěrečný večerní koncert nás naposledy zavedl do unikátní přírodní lokality. Večer volné improvizace nazvaný Garden Party probíhal v amfiteátru Botanické zahrady a arboreta Mendelovy univerzity. Improvizátoři Ivan Palacký, Axel Dörner a Lucio Capece odehráli kus nořící se do našich myslí stejně tak jako do okolního prostředí. Od nekonkrétních šumů a ruchů jsme se dostali k několika tónům, vše ale souznělo s náladou večera a odtržeností arboreta od hektičtějšího prostoru kolem. Zvuky se decentně prolínaly jakoby s osamoceným prostorem a mizely do ztracena. Koncertu také dominoval svérázný přístup interpretů ve hře na zvolené hudební nástroje. V netradičním pojetí jsme mohli slyšet spíše ruchový než tónový zvuk trubky, basklarinetu a altsaxofonu. Přítomné héliové balónky s reproduktory svým rozmístěním posilovaly efekt lehkého prostoupení zvuku prostorem, jen se s nimi mělo pohybovat šetrněji, pomaleji a náhodněji, aby se celkové vyznění posílilo.

Letošní ročník Expozice nové hudby určitě sklidil kladný ohlas za svůj koncept, který se sice místy nepodařilo realizovat, ale k vidění a hlavně slyšení toho bylo dost. A v mnoha případech šlo o opravdu unikátní záležitosti. Za pochvalu stojí výtečná dramaturgická práce, která předznamenává pozitivní růst festivalu i v budoucích ročnících. Velmi hodnotná byla nebojácnost při využití potenciálu města Brna a jeho význačností pro soudobou vážnou hudbu. Do příště by stačilo více zatlačit na propagaci.

Expozice nové hudby, Brno - různá místa, 12. - 16. 13

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.