Některé věci vás ani nenapadne si přát, protože považujete pravděpodobnost, že by se mohly splnit, za minimální. To, že uvidíme GoGo Penguin a že je uvidíme v Olomouci, to patří do zmíněné snové kategorie. A přece. Ježíšek letos přišel o měsíc dřív. Manchesterské jazzové trio přijalo pozvání a odehrálo na Moravě jediný koncert ve střední Evropě.
Trochu jsem to podcenila a do klubu jsem přišla až po osmé. Za trest jsem pak musela stát až kdesi vzadu, odkud jsem jen tu a tam na pódiu spatřila některou ze tří důležitých hlav. Ano, ošklivě za to pykám, ale vlastně pykám moc ráda, protože – ač jsem tomu ne úplně věřila – Jazz Tibet Club byl narvaný k prasknutí. A tak můžu v duchu tleskat už před koncertem. Díky, olomoučtí, že jste se k tomu postavili čelem.
GoGo Penguin ve své tvorbě pracují s výraznými melodiemi, takže se, laicky řečeno, dobře poslouchají. V2.0 je album hodně jazzové, nese v sobě ale vlivy klasiky nebo trip-hopu. A na první poslech se taky zdá, že je to jednoduchá hudba. Jenomže je to jazz a jazz je plný záludností, neočekávaností a kudrlinek. Už už máte dojem, že jste chytli rytmus a začnete se pohupovat o něco výrazněji (protože na tuhle kapelu se výborně vlní), propadáte se do malé osobní extáze, ale vtom se něco zlomí, jen tak rychle se to přeškobrtne, jeden nečekaný tón, jeden nehodící se akord, jedno zpomalení, a už se to sype, už je všecko jinak. U poslechu GoGo Penguin musíte být pořád ve střehu, nenechají vás vydechnout. Mají vás pořád v hrsti, jsou to jediné tři osoby, které vědí, kam se skladba během dalších sekund stočí. Dobře naposlouchaná deska v2.0 v tom může samozřejmě hodně pomoct, dost zvratů už můžete očekávat, ale trio strhne natolik, že překvapuje stále.
Je úžasné nechat se hudbou kapely omámit, nezaškodí ale občas se probrat a uvědomit si, co k tomu omámení vlastně vedlo. Za přitažlivými skladbami se totiž schovává neskutečná virtuozita, Chrisovi Illingworthovi lítají ruce po klaviatuře neuvěřitelnou rychlostí, stejně tak obratně zachází Nick Blacka s kontrabasem, Rob Turner je srostlý s perkusemi. To je případ třeba rozverné skladby Garden Dog Barbecue. Ale stejně jako tyhle odvázané (ve skutečnosti ovšem precizně vypiplané) skladby, dovede kapela i pomalé, houpavé kousky. A to všechno bez vokálů a hlavně bez zbytečných průpovídek kolem.
Při úvahách, kdo z nich je nejdůležitější, nenacházím odpověď. Chvíli v hlavní roli piano, chvíli kontrabas, chvíli perkuse, pak je trio absolutně semknuté. GoGo Penguin jsou dokonale sehraní mladí mužové, které byste mezi návštěvníky ani nepoznali. Obyčejné kalhoty a triko, žádné výstřednosti ani extravagance, ani nic zvlášť noblesního. (Vzpomínám na jejich jazzové kamarády Mammal Hands a snad ještě více na Carlose Cipu a na jeho klasickou hudbu v riflích a tmavě modrém triku.)
Na koncertě zaznělo taky několik skladeb z nové desky Man Made Object, která je chystána na únor příštího roku. Napověděly dvě důležité věci. Zaprvé, lze očekávat daleko větší žánrové prolínání. Místy jsem měla pocit, že kapela prostřednictvím jazzu dokáže z piana, kontrabasu a bicích stvořit věci podobné taneční elektronice. Ale i romantické jazzové ploužáky budou, zdá se. A zadruhé, myslím, že ta deska dopadne dobře. Skladby v živém podání fungovaly výborně i přesto, že je publikum slyšelo poprvé v životě.
Slovní spojení „jazzové hity“ mi podvědomě ještě pořád zní jako oxymóron, je ale jasné, že vlna mladých progresivních jazzových kapel tohle destruuje. Je příjemné, že se jazz (byť jeho „odlehčenější“? verze) stává duševní potravou i pro lidi, kteří zdaleka nejsou jazzoví fajnšmekři. Je příjemné, že jazz, stejně jako moderní klasika, boří hranice a maže stereotypy o tom, že jde o výlučné žánry vhodné jen pro zasvěcené.
GoGo Penguin si po každé skladbě vysloužili neskutečné ovace, hlavně ty největší hitovky byly odměněny potleskem a výskotem jako pro rockovou hvězdu. Vyprodaný Jazz Tibet Club si nakonec vykřičel dokonce dva přídavky. (Olomoucký) koncert roku. A myslím, že smím napsat, že spokojenost byla ten večer na všech stranách – v publiku, na pódiu, ale taky v hlavách a srdcích organizátorů, kteří pozváním GoGo Penguin posunuli laťku nesmírně vysoko. Ukázalo se, že Olomouc má vkus, a těší mě, že s tímto vzkazem může kapela odletět spokojeně do svého domovského Manchesteru. Třeba se díky tomu brzo zase vrátí, tak jako se sem rádi vracívají jiní.
