Bedekr 13/2015 Bedekr 13/2015

Bedekr 13/2015

Jakkoli tomu úvodní obrázek možná nenapovídá, i třináctý Bedekr v tomto roce je pestrobarevný. Žánrově i geograficky. Křížem krážem přes Japonsko, Česko, Německo a USA se dočkáme dekadence, noisové trýzně, subtilních klavírních kompozic, metalu, retro rock and rollu i tradičního písničkářství. Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.


Boy Wonder & The Teen Sensations – Radical Karaoke

To, že jsou hudební trendy a možnosti, kór v kytarové muzice, pomalu a jistě vyčerpány, je věc dávno známá. A to, že se díky tomu poslední dekádu koupeme v retro vlnách a opakování již jednou použitých vzorců, jakbysmet. Jak se s tím vyrovnat? Buď onu retro kulturu přijmout za svůj životní/umělecký postoj a tvářit se děsně vážně a ojediněle, nebo ji zcela netečně přehlížet a cítit se „nad věcí“. Anebo zůstat někde na půl cesty… a vlastně si z toho všeho udělat legraci.

Přesně touto cestou se vydal i Jakub Kaifosz. Člen už tak poměrně ztřeštěných Wild Tides se rozhodl třeštit ještě více a v tygrovaných slipech a se samply z MacBooku oprášil rock and rollovou atmosféru '50s, '60s a raných '70s. Výsledkem je one-man show, která balancuje na hraně povedené parodie a trapnosti a která skládá ty nejtradičnější klišé a schémata dané doby do přímočarých a, přiznejme si to, poměrně chytlavých jednohubek, které se převalí za necelou půlhodinku a zacukají koutky. Chcete Elvise? Máte ho mít. Chcete The Ramones? Jsou tu taky. Chcete si zběsile utancovat nohy a zároveň ploužit s holkou u těla na love songy? Jak je libo… Břitký, lidový humor v textech a provolávaná kvazihesla nemusí sedět každému, avšak i bondyovské trapné poezii nemohli prudérníci přijít na jméno, a přesto své pevné místo v kulturní historii má.

Radical Karaoke je nahrávka bez velkých ambicí, s cílem pobavit, vyřádit se. Hudební masakry a promyšlený spektákl zároveň. Naživo může díky exhibicionistickému divadélku svůj cíl plnit o to více. Mazaná je přitom ona dvojakost, kterou skrývá. Hipsteři budou s úsměvem od ucha k uchu pokyvovat hlavou, že je to fakt dobře udělaná švanda, u které pročistí hlavu, a zároveň nebudou mít strach, že si zprzní statistiky na Last.fm. Na durch propocení nadšenci na vesnických zábavách by pak mohli se zaťatou pěstí zběsile pogovat a vykřikovat, že to je přesně vončo, ta kvalita. Pivo, zelená, rock and roll a hustej týpek ve slipech, baby. Cítíte ten zlatý důl? (tf)


Deafheaven – New Bermuda

 

Když před dvěma lety vydali kalifornští Deafheaven své druhé album Sunbather, způsobili tím malou senzaci a zároveň kontroverzi, kdy se na ně ze strany příznivců ordinérního metalu snesla vlna kritiky a nenávisti. Emocemi bující spojení black metalu a shoegaze prostě někteří nezvládli rozdýchat, jakkoliv nebyli první kapelou kombinující tyto žánry.

S vydáním aktuální desky vylézají hateři opět z děr, neboť novinka New Bermuda pokračuje v nastoleném směru mílovými kroky, a i když blackgaze částečně opouští a staví spíše na dynamickém střídání tempa, přiřčeného stigmatu se jistě nezbaví. Nicméně je zde vidět obrovský pokrok a vyspělost jak jednotlivých členů, tak celého uskupení. Nejlepším příkladem budiž bubeník Dan Tracy, který kromě ordinérních blast beatů dostal daleko větší prostor a dokázal z něj vytěžit maximum. Talent.

Album otevírá první singl Brought to the Water, vypuštěný do éteru již v létě. Nemilosrdný útok v podobě agresivního úvodu kypří půdu silnějšímu dopadu následného zpomalení a melodičnosti. Clarkeův vokál je zde asi nejčitelnější z celého alba. Piánko na závěr a druhou skladbu Luna odstartují hostující Slayer. Myšleno v nadsázce samozřejmě. Asi nejdrsnější vál funguje jako vztyčený prostředníček všem black metalovým pochybovačům. I když, jak nad tím tak přemýšlím, možná ještě větším fuck-offem je závěrečná Gifts of the Earth, postavená na ostentativním míchání žánrů. Post punkové kytary a postupně rostoucí drtivost ústí do „coveru“ Oasis. Divné? Dost. Zábavné? Jakbysmet. Zlatým hřebem celé desky ja pak středobod Baby Blue. Pomalý rozjezd ne nepodobný Godspeed You! Black Emeperor střídá riffáž a pak… kytarové sólo jak od Kirka Hammetta!

Někdo by si mohl myslet, že se občas jedná o vykrádání, ale s takovou dávkou osobitosti a umu, jaký do toho Deafheaven vkládají, o něm nemůže být vůbec řeč. Člověk se usměje, jen aby vzápětí začal uznale pokyvovat a pustil si to znovu. Brutální óda na radost v epickém hávu penetrující všechny smysly. Album roku! (fh)


Jason Isbell – Something More Than Free

Nejsilnější „klasickou“ folkovou desku má pro letošek na svědomí alabamský songwriter Jason Isbell. Proslavil se už před lety díky kapele Drive by-Truckers (působil tam v letech 2001-2007), z níž byl ale kvůli alkoholové závislosti po čase vyhozen. Jenže na hudbu nezanevřel, ze závislosti se vyléčil a deska Something More Than Free je už jeho pátou. Žánrově je pro jižanskou oblast více než typická – folk, americana, country.

Nahrávka je to veskrze osobní a otevřená, Isbell se nebojí žádných témat. Nejsilnějšími skladbami jsou Children of Children (zaobírající se rodinnou „tradicí“ mít děti ve velmi brzkém věku) a melodická Speed Trap Town, kde se Isbell vypořádává se smrtí otce, který po infarktu přežíval už několik let jen díky přístrojům:

The doctor said Daddy wouldn't make it a year
But the holidays are over and he's still here
How long can they keep you in the ICU?
Veins through the skin like a faded tattoo

(...)

But it never did occur to me to leave 'til tonight
When I realized he'll never be alright
Sign my name and say my last goodbye, then decide
That there's nothing here that can't be left behind

Zbývá jen jediná otázka. Proč se o této desce nemluví tak jako o jiných folkových klenotech z posledních let, proč kolem ní neexistuje žádný hype? Isbell sice v USA válcuje žebříčky, jenže je to dle mého právě to jižanské stigma, které onomu nastartování „hypu“ brání. Přitom za trojicí desek Benji (Sun Kil Moon), Carrie & Lowell (Sufjan Stevens) a I Love You, Honeybear (Father John Misty) nijak nezaostává. (jz)


Max Richter – From Sleep

 

Max Richter vydává hudbu již třináct let, ale až svým nynějším albem Sleep dosáhl opravdového minimalismu. Album vychází v osmihodinové verzi, tedy trvá tak dlouho, jako by měl trvat i správný zdravý spánek. Ostatně sám Richter o něm hovoří jako o instrumentálně elektronické ukolébavce, určené k poslechu ve spánku a k odpoutání se od uspěchaných dní dnešního světa. Dokládá to i premiéra, jež proběhla v Berlíně, kde návštěvníci místo sezení leželi v postelích. Deska má také druhou, zhruba hodinovou „best of“ verzi s názvem From Sleep, na kterou se zaměříme.

Richtera znalí posluchači budou od začátku na svém. Piáno a bědující cello nejen uvádějí do děje v první skladbě Dream 3 (in the midst of my life), ale prostupují celou deskou a snadno budují velmi uvolňující a konejšivou atmosféru. Když se pak ve druhé Path 5 (delta) objeví bezeslovný vokál Grace Davidson, pocítí člověk jakési nečekané rmoucení a onen pohřební pocit ještě prohloubí varhany kdesi v dálce. Jestli se dá některá ze skladeb nazvat hitem, pak by to (za použití uvozovek) byla čtvrtá Dream 13 (minus even). Úžasné piáno doprovázené smyčci, které se vynořujují z nevědomí a táhnou se pomalu k nebi. V pozadí pokojně se míhající hladiny jezer.

From Sleep (a Sleep už vůbec) není album, které vás na první poslech pošle do kolen a týden jej budete dávat od rána do večera, než vás omrzí. Je to subtilní ukolébavka, do které se vyplatí pronikat hlouběji postupem času, věnovat jí dostatek pozornosti a nechat ji proměnit se ve výjimečný spirituální zážitek. (fh)


Merzbow – Konschuuki

To, čo pre niekoho predstavuje zvukový odpad, je pre Masamiho materiál, ktorý môže recyklovať a vytvárať tak nové a nové kompozície. Každý rok vydáva Merzbow desiatky albumov. Mohlo by sa zdať, že trh s noise music je presýtený menom Merzbow, ale v skutočnosti ide o premyslený marketingový ťah, keďže tieto diela vychádzajú v limitovanom počte (Konschuuki iba 400 kusov) a stávajú sa tak vzácnym zberateľským artiklom. No omnoho dôležitejšou informáciou je, že Merzbow je stále rovnako agresívny,  ako na začiatku svojej kariéry. O Japoncoch panuje stereotypný názor, že svoju submisívnosť vedia vyventilovať iba cez krutosť. Všelijaké spôsoby odpútania sa od spoločnosti k prejavom individuality majú za následok ubližovanie, masakrovanie či týranie. Noise music je tiež spôsob ako ukázať svoju nadradenosť a navodiť v ľuďoch rozporuplné, väčšinou negatívne pocity, ale aj priniesť záchvevy vzrušenia. Sme natoľko silní, že vieme odlíšiť tento apartheid našich emócií?

Synchronizácia hmyzej ríše je leitmotívom najnovšej Merzbowej nahrávky Konschuuki (v doslova preložené ako hmyzí stroj), ktorá vychádza so sugestívnym obalom od srbského ilustrátora Vladimira Stankovica.  V štyroch sonických veličinách nachádzame stopy dadaizmu, akéhosi prvku náhody, ale keď sa pozorne započúvame napríklad do kompozície Hanamuguru, objavíme napríklad pravidelný rytmus. V určitých momentoch zase na seba Merzbow navrstvuje štruktúry pripomínajúc tak tanečnú hudbu. Nie je to iba hluk o neperiodickom pocite. Dokonca sa dá hovoriť aj o polyfónii. Stále je to však o Merzbowých útočných nátlakoch, ktoré spôsobujú bolesť i slasť. Je to podobné, ako keď vám vŕtajú zub a dentista sa dostane až k samotnému koreňu. Vtedy utrpenie preniká do utíšenia. Medzi týmito dvomi stavmi je veľmi tenká hranica a Merzbow si to uvedomuje. V niektorých momentoch dokonca dáva poslucháčovi čas na regeneráciu. Pravdou je, že album Konschuuki vám môže spôsobiť pískanie v ušiach, nepríjemné kolísanie žalúdka či závrat, ale rozhodne vás zmení. S Merzbovovou hudbou je to ako s tetovaním - ak zvládnete aspoň jednu celú nahrávku od začiatku do konca, po čase budete vyžadovať ďalšie a ďalšie. Až nakoniec zostane váš notebook zahltený jeho albumami (dodnes úctyhodné číslo tristo). (dh)


No Fun at All in the House of Dolls – s/t

K hudbě může interpret i posluchač přistupovat různě. Někdo ji bere smrtelně vážně, někdo s nadhledem. Jen těžko můžu mluvit za Evu a Igora, nevím, jak vážně k No Fun at All in the House of Dolls přistupují oni. Já jsem se v první minutě jejich koncertu na Besedě u Bigbítu ale rozhodla, že to budu brát jako recyklaci dekadentních myšlenek a postojů, jako postmoderní hru, v níž je všechno promyšleno do posledního detailu, a o to větší je to zábava.

Bezvýchodně melancholické texty postavené jen na minimalistickém opakování pár veršů a melodií, nepostradatelné temné motivy – sny, noční ptáci, záhrobí. Protiklad ufňukaných a rázných vokálů, monotónnost, malátnost. Všechny dekadentní stereotypy v celé své kráse. K tomu elektronika, která dokáže všechno od kostelních varhan až po rozmazávání hlasu, rozuměj pozvolný rozpad osobnosti.

Hranice mezi láskou a nenávistí je tenká. Tím spíš, že pravá dekadentní láska má dost destruktivní charakter. A stylizace No Fun at All in the House of Dolls asi není úplně pro každého. Komu ale padne do noty, ten si s ní užije mnoho hřbitovní legrace. (hp)


Robert Pollard – Faulty Superheroes

Bob Pollard (frontman Guided by Voices) je nezastavitelná mašina. Desek musel za život vydat více, než kolik mu je let (57), a nevypadá to, že by ztrácel na síle. Co se dá tedy očekávat od nahrávky, která je nějakou padesátou, šedesátou v pořadí a která očividně nemá ambici se předchozím desítkám pokusům jakkoli vymykat? Dají se očekávat Pollardovy příjemné melodie, které občas z příjemného popíku zavítají do poněkud zneklidňujících poloh. Dají se očekávat skladby krátké (i když tentokrát tam jsou hned tři „tříminutovky“ a pouze dvě „poddvouminutovky“). A dají se očekávat nenáročné skladby, kterým buď dáte šanci a přistoupíte na jejich hru (tzv. „nelze přece očekávat, že vás dostanou do kolen, když jich před nimi napsal Pollard už pár tisíc“) a s tímto vědomím si desku užijete, či kolem vás profrčí bez toho, aniž byste si zapamatovali jediný riff. Ono to všechno totiž zní opravdu stejně. Ale taky docela příjemně. (jz)

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.