Za dobrou muzikou člověk nemusí cestovat daleko. Proto se hned čtyřikrát v tomto Bedekru vydáme za humna. V Berlíně se podíváme na debutové EP původem českého projektu Deaths a post-punkovou reinkarnaci v podání Diät, v Polsku okusíme electropopové oblíbence The Dumplings a debutující elektroniky JAAA!, ve Švédsku navštívíme metalové Riwen a za oceánem se usadíme na severozápadním pobřeží a strávíme čas s divoženkou Grimes a posmrtným vymetáním šuplíku Kurta Cobaina. Tak sbalte místo krosny sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.
Deaths – Under Old Sun
O Deaths, projektu světoběžníka Igora Brusa, jsme se toho napsali až až. Netrpělivě jsme sledovali postupnou proměnu, evoluci od osmdesátkově znějícího synthpopu po hloubavě se převalující dubstepová nokturna, náznaky experimentů, netrpělivě jsme čekali, kdy neustále odkládaná echa a tajnůstkaření o řádném debutovém EP ustanou. Bruso piloval a piloval, obklopoval se berlínským geniem loci, perfekcionisticky brousil svůj drahokam a… nakonec se „uvolil“.
První dojem? Čtyři písně, chirurgicky přesné řezy moderním elektronickým urbanismem, metropolitní balady a romance pro nočním městem se toulající romantiky, převládající posluchačské nadšení navzdory převažující melancholii. Tohle jsem slyšel, tohleto už taky, říkáte si vzápětí, jenže nálepku epigona nepřiřknete ani jednou. Ono to totiž celé, do detailu vypiplané a plné promyšlených kudrlinek, zaštítěné zcela nezaměnitelným Brusovým projevem, hluboko posazeným, úsečným, naříkavě rozechvělým, drží natolik pevně a působí natolik přesvědčivě, že epigony se stávají spíše ony tušené vzory. Tady by se mohl novým neo-soulovým obzorům přiučit Jamie Woon, tu zase The xx, kdyby ještě někdy chtěli být zajímavými, a támhle vlastně kdokoliv, kdo by chtěl splétat vše výše uvedené a netočit se přitom v bludném kruhu.
Tolik nápadů, tolik zvratů se v těch dvanácti minutách stane, a přitom ani na chvíli nezapůsobí nesourodě, ani na chvíli neopustí svou downtempovou, povlovně se převalující náladu. Jednou se z minimalistického tepání rozprostře až chrámová ozvěna, podruhé se ze strojově přesně smyčky vynoří švitořící flétna, jindy překvapí soulová, neřku-li přímo jazzem načichlá kontura. Radost poslouchat, odhalovat vrstvy, skrytá zákoutí. Můžeme-li Deaths stále považovat za český projekt, pak si troufám tvrdit, že mnoho lepšího tuzemského letos nevyšlo. (tf)
Diät – Positive Energy
Už jste si zřejmě všimli, že se v Bedekru objevují hlavně různé experimenty, rarity, nevšednosti, míšení žánrů a tak dál. Takže tentokrát nebudu chodit kolem horké kaše a napíšu to rovnou – debutové album Diät není experiment. Je to úplně obyčejný, prachsprostý post-punk. Ale ten opravdický, temný, ponurý, energický, garážový, špinavý. Po zmrtvýchvstání Joy Division nás touží asi hodně. A Diät můžou být dobrou (kéž bychom mohli říct prozatímní) náplastí. Řízné kytary, jednoduché riffy vystřižené jako z konce sedmdesátek, divisionovsky výrazná basová linka a hlavně nakřáplý hluboký a monotónní vokál. Osmička skladeb odsýpá rychle a mám pocit, že se mi nad palcem pravé nohy brzo začne škubat látka tenisky.
Pokud pojmenujete takhle depresivní album Positive Energy, může se to leckomu zdát jako ironie nebo výsměch, ale já to chápu. Je to stejné jako se po ránu při cestě tramvají nakopávat starými dobrými Warsaw. Na tuhle slast musíte mít trochu zvrácenou povahu, ale stojí to za to. Desku si vzala do parády dokonce recenzní rubrika Pitchforku, což značí, že je to a) exkluzivita, b) frajeřina, platit může taky obojí zároveň.
Úplně nejlepší na tom je, že Diät jsou z Berlína, takže pěkně prosím, smutně koukám, dramaturgové, do kterého sklepa je pozvete? (hp)
Grimes – Art Angels
Kanaďanka Claire Boucher aka Grimes měla s následovníkem úspěšné desky Visions (2012) řadu problémů – pustila se do experimentování, jenže její nové výtvory čelily vždy ostré kritice. Jednou raději téměr hotovou desku zcela zahodila. Poprvé zabodovala až letos v březnu se singlem/demem Realiti, který jakoby vypadl právě z Visions. A fanoušci byli znovu unešení – i sama Grimes byla uchvácena z nenadálého zájmu. A tak se jaksi čekalo, že Boucher nebude experimentovat a přinese desku ve stylu podivných hitů jako Oblivion nebo Genesis...
První singl Flesh Without Blood byl ale pro většinu šokem. Bubblegum pop, skladba, kterou by mohla klidně nazpívat Katy Perry a která by pak nejspíš ovládla hitparády po celém světě. I já jsem byl zaskočený – i když zhruba jen 30 vteřin. Pak šok vystřídalo nadšení. Vždyť v chytlavých melodiích byla Grimes vždy vynikající, tak proč to nezkusit takhle? Uhlazená produkce mi vůbec nevadila, navíc tam bylo pořád to zvláštní kouzlo a osobitost.
A deska skutečně funguje výtečně. Hitů (hitů roku, slušelo by se dodat) dostaneme na prostoru padesáti minut hned několik – Kill V. Maim, Belly of the Beat, Pin či novou verzi Realiti. Ta už nepůsobí lo-fi dojmem, ale dostalo se jí nové, znatelně popovější produkce – a není to na škodu, původní verze by se i přes svou (větší) kvalitu na desku nehodila. Nahrávku pozvedávají i krátké skladby jako laughing and not being normal nebo Life in the Vivid Dream, které desku oživují.
Grimes stvořila popový klenot, který ale i tak pořád působí jaksi alternativně, podivně. Pochybuji, že by se teď najednou začala objevovat v mainstramových rádiích, ačkoli by tam jistě převálcovala většinu současných hitů. Jednu „vadu“ přece jen ale nahrávka má: SCREAM. (jz)
JAAA! – Remik
Pro polskou scénu máme slabost, tento i minulý Bedekr, případně naše dva nedávné Echolokátory (zde a zde), budiž důkazem. Jeden z nejnovějších objevů od našich severních sousedů, trio JAAA!, toho času právě debutuje velmi povedenou prvotinou, kterou jsem osobně očekával s napětím.
Jakkoli může znít název kapely sebevíc rozpustile a dadaisticky, deska Remik vtahuje do potemnělého elektronického světa, kde mnoho úsměvů není. Hutně vrstvená mozaikovitá atmosféra poslepovaná z roztříštěných, zkreslených syntezátorových smyček a elektronických útržků, znepokojujícího glitchového zrnění, ozvěn, ztrápených falzetů a elektronických, dětsky švitořících počítačových hlásků v mnohém asociuje třeba rukopis Baths či Sleep Party People a Crystal Castles. Snová muzika někdy v nepatrných náznacích subtilně levituje, povětšinou je však zahalená těžkou, nepropustnou oponou, za níž se odehrává ponurá a imaginativní párty pro neveselé duše. Tančení uvnitř, z něhož příjemně mrazí. Remik (výraz pro Žolíky) rozeznívá podmanivou partii, kde každá karta hraje eklekticismem, ale zároveň zračí charakteristickou tvář tří solitérů, kteří vpletli do projektu své vlastní zorné pole, protkávající se pouze v tom, že k největší inspiraci člověk dochází při noční insomnii.
K dobru přikládám také to, že celá nahrávka má s každou další písní větší intenzitu. Zatímco mnoho současných počinů ke konci ztrácí dech, JAA! jdou na to přesně opačně – začínají nepříliš výraznými skladbami, avšak stále dost zajímavými, abyste nestiskli stop, a s každou další stopou si vás obmotávají, aby vás při posledních čtyřech zcela emočně odstřelili. Pauza polských Napszyklat, odkud vítr směrem k JAAA! vane, sklízí ovoce. (tf)
Kurt Cobain – Montage of Heck
Novou „sólovku“ Kurta Cobaina jsem si stáhl po doporučení kamaráda – „je to skvělé, něco jako Fruscianteho staré věci.“ A právě na to jsem se těšil, jako velký fanoušek Nirvany mě vždy tyhle béčka a demoverze zajímala – písničky typu Old Age, Opinion nebo Do-Re-Mi jsem vždy zbožňoval ještě více než skladby z řadovek a byl jsem vždy přesvědčený, že pokud by Cobain kdy nahrál akustickou lo-fi desku, bylo by to něco ještě mnohem silnějšího než Nirvana.
Najdeme tedy takhle silné skladby na posmrtné kompilaci? Bohužel, očekávání jsou rozmetána hned prvním songem. Montage of Heck je kompilace písniček, které měly navždy zůstat v krabicích někde v archivu. Novinky jsou spíše neposlouchatelné experimenty, kterých Cobain musel za život stvořit stovky, tisíce. Sem tam se mihne nějaký zajímavý nápad, ale skladby bohužel nejsou v takovém stavu, aby je bylo vhodné pouštět ven.
Raději mělo vyjít nějaké krátké EP, kde by byly tři či čtyři skladby, které za poslech skutečně či alespoň trochu stojí: jediná opravdu povedená Poison's Gone, She Only Lies nebo What More Can I Say. A i kamaráda nakonec nadšení přešlo, ne, Montage of Heck je zbytečná deska a je poněkud smutné, že po letech spekulací ohledně „utajeného materiálu“ právě ona zůstane tou Cobainovou poslední. (jz)
Riwen – The Cold
Po vydání alba Vertikal v roce 2013 ustoupili Cult of Luna trochu ze světel stroboskopů (ačkoliv nedávno oznámili speciální vystoupení v mekkce alternativního metalu – holandském Tilburgu, respektive festivalu Roadburn v něm probíhajícím), nicméně vokalista Johannes Persson se svou kreativitu rozhodl nebrzdit a nastoupil na mnohem jednodušší a přímější dráhu v podobě metalického hardcoru.
Loni Riwen do světa internetu vypustili dosti neučesané eponymní EP, a nyní se vracejí s dlouhohrající deskou The Cold. Již od začátku je jasné, že se pokračuje v dříve nastaveném kurzu. Minimalistická produkce a téměř lo-fi kvalita nahrávky podtrhuje syrovost a žánrově typický štěkaný Perssonův vokál dokresluje atmosféru zmaru, ne ve smyslu hloubavé bolesti, ale spíše naštvané útočnosti.
Zběsilý nástup, chytlavý riff a „kill yourself“ jako refrén. Zpomalení tempa a konec s posledním úderem do bicích. Dvouminutová klasika The Blackest Blood začátkem alba vlastně docela navnadí a dostane do varu, jenže po ní následuje deset až na výjimky identických skladeb, jež splývají jako prvňáček na konci školního kurzu plavání. Těmi výjimkami budiž Daymares, což je ambientní výplň před další klonovanou vypalovačkou, a singl Stalking a Wounded Wolf aneb nejlepší skladba na placce, neboť ani jednou nesklouzne k únavně repetitivnímu řevu/ataku.
Kolem a kolem Riwen nevydali vyloženě špatnou desku, jen je tak průměrná, až to bolí. Možná za to může i žánr sám, jenž v posledních letech ztrácí trochu dech a The Cold revoluci, či alespoň evoluci rozhodně nepředznamenává. (fh)
The Dumplings - Sea You Later
Zvykne sa vravieť, že vďaka The Dumplings sa poľská indie scéna vrhla do náručia globálnej popovej kultúry. Zdá sa, že severská melodika stále priťahuje, no tentokrát sa pozornosť od Islandu presúva do Poľska. Ich melanchólia sa mieša s väčšou otvorenosťou. Je neuveriteľné ako stihlo toto poľské duo dozrieť. Už na debutovej doske No Bad Days ukázali hudobný talent, cit pre svetový zvuk, ako aj inteligentné nadbiehanie hudobným trendom. Svoju základňu si rozložili v súčasnom electropope, ale hlásia sa aj k odkazu synthpopu 80. rokov či k novej vlne. Hneď na pohľad zaujme dlhšia minutáž. Oproti debutu sa Kubo a Justyn zavŕtali do hĺbky hudobnej formy a priniesli aj rozšírenie inštrumentálnej sadzby. Veľký dôraz kládli na basy, ako povedal člen kapely Kuba Karasia, chceli tým zdôrazniť baladickosť niektorých piesní. Tie sú striedavo spievané po poľsky a anglicky. Ich texty sú akousi zbernou knižnicou ich intímnosti – odkazujúc na obľúbené filmy a knihy. To je vlastne príznačné pre celú mladú generáciu. Pre niekoho to môže byť zľahčovanie vlastnej práce, no súvisí to s našim fungovaním vo virtuálnom svete, keď chceme, aby sa ľudia dozvedeli o tom, čo máme radi. Vzrušujúca je aj Kubova hra so zvukovými odtieňmi, ako keď minimalistické bicie dotvárajú okrem rytmu aj farebnosť (najmä v piesňach Nie Gotujemy a Sama Wkracza) skladieb. Kým Kuba má na starosti hudobnú zložku, celkové vyznenie je na bremene Justyny Święs. Jej éterický vokál v pôsobivých harmónií prináša príval emócií. Frázovaním je najbližšie práve k islandským formáciám, ale v skladbe Tide of Time sa približuje k Amy Winehouse. A práve to môže byť ďalším motívom na ich nasledovnom albume. (dh)
