Polsko, Łódź. Právě odtamtud zní hudba Daniela Spaleniaka. On sám ji charakterizuje jako kombinaci alternativního rocku, folku a blues, zapomíná ale dodat, že jde o skladby napěchované lákavě potemnělou atmosférou.

Křehký klavírní minimalismus podtržený smyčcovými konturami vtahuje do melancholické, značně severské nálady, která může v mnohém asociovat například tvorbu Ólafura Arnaldse, prostou elektronických podkresů. Úvodní motiv se přelévá v komorní, pomíjivé, čas zastavující repetici a jen s nepatrnými náznaky se šine k výraznějšímu zurčení, které po dvou a půl minutách pročísne a zintenzivní harmonický dialog piana a ticha.

Minutová stopáž nejnovější skladby atlantské darkwave duchess je jako nechávání stopy v podobě rozsypané sladkosti. Tuto cestu následujete proto, abyste zjistili, že s jistotou funguje i jako celek. V minutovém trailerovém rozsahu otevírá prostor pro nebetyčné dychtění. Ne nadarmo jí Awful Records, crew složená z nepříliš přizpůsobivých rapperů, umělců a producentů, nazývá svou princeznou. Abra je samouk, DIY a tak trochu vševěd.

Při poslechu Kyklos Galaktikos může člověka naplnit pocit, že si se slovy rozumějí a hrají až příliš znamenitě. Možná proto je za novým elektroakustickým projektem Tyto Alba, tvořeným dvěma členy hiphopových Kyklos Galaktikos, touha slovo useknout už s náznakem přicházející slabiky. A především se slovu nepokoušet rozumět vůbec.

Jak zní folkový Amsterdam? Zavřít okna, zavřít dveře, všechno utěsnit, zhasnout světlo – a až teď zmáčknout tlačítko play. Ponořte se do tmy s nizozemskou písničkářkou Pitou. Její průzračný hlas rázem naplní celý pokoj a s trochou představivosti vás během tří a půl minuty přenese do různých míst.

Hudební ozvěny Nashvillu a soundtrack pro jízdu po Route 66 od Středozápadu až do Los Angeles (řečeno mírně s nadsázkou, pochopitelně). To vše k nalezení v brněnských klubech. Pětice Sart hraje příjemně plynoucí a bezstarostné alt-country a právě se připomíná novým eponymním EP o třech skladbách. Píseň Awakening jako otvírák vtahuje nakažlivou pozitivní atmosférou.

Prešovské trio Fúzy Múzy pomalu balí na výlet do nedalekého Maďarska. Návštěvníci koncertů v Bratislavě, Brně a Praze v rámci soutěže Jednou ranou na Sziget totiž právě tuto slovenskou bizarní nespoutanost vyslali na velkolepý festivalový svátek u Dunaje na úkor českých Piano.

Co všechno dokáže jedna kytara? Ondrej Zajac, Slovák toho času usídlený v Praze, poodkrývá odpověď na svém debutu Monolith, který vydal u malého anglického labelu Whitelabrecs v polovině dubna. Skladba Beam, Reflection and Colour přitom jeho skladatelský přístup manifestuje snad nejvýrazněji.

Ať už je mediální obraz Ruska (po právu) jakýkoliv, je nutno si připomínat, že tamní alternativní klubová scéna je nesmírně pulsující a inspirativní, blízká. A to ať už ve sféře ryze elektronické, tak ve sféře, která stále nezanevřela na kytary. Tradice ruského post-punku je veliká. Namátkově třeba Everything is Made in China, Motorama (poslední desce jsme se věnovali v Bedekru) a pak... Manicure. Moje nejoblíbenější ruská záležitost vůbec.

Našli Češi své Warpaint? Jakkoli se k podobným jednoduchým kategorizacím uchyluji nerad, v případě Core Belief jsou asociace na čtveřici divoženek z Kalifornie natolik silné, že se přirovnání ubránit nejde. Snad slečny prominou. Ano, slečny. Core Belief je totiž (stejně jako Warpaint) čistě dívčí záležitostí. Jsou tři, jsou z Rakovníka, naleznete u nich členku Manon Meurt a je to ta nejlepší (ženská) kytarovka, jakou jsem za poslední dobu z našich luhů a hajů slyšel.