Pamatujete na Fuck Buttons? Hypnotickou dvojku z Bristolu? Tak vězte, že podobnost názvu s Flush Buttons není čistě náhodná. České duo z Nového Boru se totiž právě hudbou britských psychedelických bordelářů nechávají dosti inspirovat. V kombinaci bicí a syntezátory/sekvencery/klavír staví improvizační hlukové stěny, postavené z jazzových a ryze klubových cihel.

V soutěži o nejpodivnější název kapely by mohli soutěžit třeba s Neřvi mi do ucha. A jak už je pravidlem, za jmény, z nichž zdánlivě srší recese, se schovává hudba, z níž srší pozoruhodnost. Psychedelický flákač na odstřel si dobrých patnáct let hrál pro pár kamarádů a nahodilých návštěvníků klubů, neopíral se o žádnou nahrávku či relevantní informace na síti. S koncem dubna se vše mění. A v člověku nezvratitelně vyvstává otázka, jak něco takto poměrně ojedinělého mohlo žít tak dlouho bez většího povšimnutí.

Ke kořenům folkové hudby. Country bez špetky vzletného kovbojského hopsání. Nerad bych brněnskému písničkáři Martinu Binderovi přisoudil nálepku, kterou už nikdy nesundá, ale asociací na Johnnyho Cashe se nelze zbavit. Hlas nakřáplý a sahající hluboko do barytonu i otevřených ran, akustická kytara, nepřeslazená romantika a „vyčerpané srdce“ dokořán, man in black v půlce dvacítky. K vyřčené otázce (Why?) odpověď nepřichází. Binder se řečnicky topí v sobě samém, uprostřed noci, bez svědků.

Se svým dark synthwave zatím krouží kolem Prahy, ale to by se brzy mohlo změnit. Dvojice 7/9 má našlápnuto k tomu, aby vyrazila rozpoutávat temnotu i za hranice naší metropole. Démoni a věci z odvrácené strany se zhmotňují v jejich zlovolné vřavě, v níž se tříští temné synťáky, nepříjemné elektronické víry a sem tam i zefektovaná kytara. Když pak do celého malstrómu vstoupí rituálně opakovaná formule „popel a prach“, celé vertigo je dokonáno.

Pod monikerem Václav J. se skrývá Vojtěch Veselý (Billow), hudebník z Veselí nad Moravou, poslední roky usídlený v Praze. Singl Eyjan není čerstvou novinkou, původně vyšel už koncem roku 2015, nicméně fyzického vydání se dočkal až nyní.

Čtyři skladby, čtyři kapitoly o městě, které je živým organismem a hnije a rozpadá se, stejně jako lidé v něm uvěznění. Západ to schytává nejvíce. Plíživá a nevyhnutelná apokalypsa, civilní a dekadentní. Zachycení okamžiku, kde vše pohlcuje chlad, šeď a jednotvárnost betonu. Zlověstná atmosféra, tři zoufale deklamující lyrické subjekty, syrový a těžkopádný kytarový marast.

Kopřivnický žalář nejtemnější. Běsy, které se zhmotňují ve zběsilé metalové vřavě, špetce pekelné elektroniky a nánosech hluku. Hlas s téměř až operním nádechem pak poodkrývá tušené zlo, ale nikdy neodhalí jeho pravou podstatu. Torzo půlí nejnovější desku sebranky Drutty a vzdor svému názvu působí ze všech skladeb nejkoncentrovanějším a nejintenzivnějším dojmem. Svádí a zírá / doufá a svírá / ... / Dáví a trhá / vábí a zpívá /.

Ve znepokojivém ambivalentním rozpětí aYia nabízí drásavou, zlověstnou a agresivní elektroniku a změť beatů na straně jedné a šeptavý, zvláštně něžný a éterický ženský hlas na straně druhé. Ten patří básnířce Ástě Fanney Sigurðardóttir, silnému elementu hudby aYia, který se z mrazivého hudebního podhoubí natahuje jako siréna a stahuje hluboko pod hladinu, do temnoty. Muže i ženy bez rozdílu.

Někdy je potřeba osekat všechny metafory a stáhnout korpus slov na minimum. Říct (nebo myslet si) věci prostě a jednoduše. Protože čím více jinotajů, tím větší může nastat nedorozumění. A to je ve chvílích, kdy jde o prolomení masky a obnažení se, to nejhorší. Jan Boroš přináší pod svým sólovým monikerem Čáry života asi nejbolavější a love song poslední doby. A to přesto, že při něm využívá slovníku idolů Evropy 2. Je na tom podobně jako ROLE, dokáže ustát zdánlivou prostoduchost a vmést kvanta pocitů do míst, kde by ostatní zůstali na povrchu a vyzněli hloupě a dětinsky.

Napínavá, značně cinematická gradující dvouminutová jednohubka rozjíždí vír asociací, především mrazivého charakteru. Může za to jednak několikanásobná difuze elektronických ozvěn, jednak s nepříjemným srdečním echem vyklepávající beat a roztřeseně vybrnkávající zvonivá kytara. Rozlehlé bezeslovné ženské halekání už pak jen všemu dodá punc hmatatelné éteričnosti. Kdo slyšel loňskou desku islandského kolektivu Amiina, najde spojitosti, o kterých sama Anežky pravděpodobně ani netuší.